Huashan - 2. den (27.4.2011)

Druhý den v horách nám probdělou noc bohatě vynahrazuje nádherným počasím s perfektní viditelností. Vstáváme po páté hodině a před šestou, již po východu slunce, vyrážíme na cestu.

Východ slunce nad horami centrální Číny.

Chodníčky na nejvyšší vrcholy pohoří jsou plné mladých Číňanů, kteří v průběhu noci přišli obdivovat východ slunce. Spousta jich je navlečena do legračních vaťáků, které zřejmě ve prospěch turistů vyřadila armáda. Přesto potkáváme několik evidentně promrzlých jedinců, kteří nemají daleko do hysterického záchvatu.

Svítání ozařuje i  tzv. "Golden Lock Pass".

Nejvyšší stoupání již máme po včerejšku za sebou a dnes nás čeká "jen" příjemné prolezení všech pěti hlavních vrcholů (Centrální, Východní, Jižní, Západní a Severní). Schodů se ovšem ani dnes nezbavíme. Ale okolní scenérie jsou úžasné!! 

Yinfeng Pavillon na úpatí Východního vrcholu.

Chess Playing Pavillon.

Východní vrchol, nyní po východu slunce již zející prázdnotou.

Při hledání informací o pohoří Hua Shan člověk pokaždé narazí na děsivé popisy špatně zajištěných cest; destičky přikovaných ke kilometrovým srázům, kluzké skály, těžká zranění, úmrtí, apod. Tohle video na klidu před cestou také moc nepřidá: http://www.youtube.com/watch?v=NsGC0lZ-5g8

Jak už to často bývá, na místě se pak většinou ukáže, že realita je mnohem přívětivější. Hua Shan může být lehce nebezpečný při nepříznivém počasí, kdy se ze skal stává klouzačka, eventuelně hromosvod, nebo v zimě, když na zemi leží sníh a námraza. Jinak určitě ne! A v tak krásný den, jaký nám vyšel pro hlavní horskou túru, jsou skalní formace oázou klidu a míru.

 Adrenalinová stezka na skále jižního vrcholu.

Dokonce i mnohokrát popisovaná "smrtelná" stezka se ukázala být pouhou atrakcí pro dobrodruhy, toužící po adrenalinu. Nejenže není nutné ji projít, ono se po ní pro slepý konec ani nikam dostat nedá.

Společná vrcholovka, Jižní vrchol - nejvyšší místo pohoří.

Nepřehlédnutelné, a pro Hua Shan typické, jsou červené fáborky se zámečky, kterými jsou ověšena všechna zábradlí i řetězy. Na mnoha místech jsme potkali i mobilní vyrývače, kteří do zakoupených zámků na přání vybrušovali jména, srdíčka či přáníčka. Když jsme je míjeli, Martin se vždy vyděsil, neboť jejich vrtačka vydávala zvuky podobné jeho foťáku. Přítomnost rudých fáborků ještě zesilovala příjemné dojmy z Hua Shanu, neboť jejich kontrast s bílými skalami byl úchvatný.

Fotka občas vypadá nebezpečněji než skutečnost.

I přes pomalé a "kochací" tempo máme krátce po poledni projité všechny vrcholky s výjimkou severního, který je nejnižší a nachází se na druhou stranu od stanice lanovky. Nepovedenou noc tedy si tedy můžeme dovolit vyrovnat dlouhým relaxováním na rozpálených skalách Západního vrcholu.

Martin vyjadřuje přání navštívit ještě jednou Východní vrcholek a potěšit se impozantními výhledy za jiného postavení slunce. Rozdělujeme se a zatímco nás čeká opětovné stoupání, holky pomalu schází směrem k Severnímu vrcholu.

Úžasné vertikální schody, jedna z možných tras na Východní vrchol.

Cestou z Východního vrcholu, který nás opět potěšil úžasnými panoramaty a také překvapil neuvěřitelnou kluzkostí suchých skal, narážíme na zajímavé schody, charakteristické místy až "boulderovou" orientací. Naši cestu dolů ovšem neprověří, neboť jsou určeny jen pro výstup. Sestupujeme po přistaveném ocelovém schodišti opodál.

Jak se blížíme Severnímu vrcholu, přibývá zde turistů, až se jejich hustota postupně změní v neprodyšný stoupající dav. Čeká nás ještě jedna cesta skrze Hřbet Zeleného draka, od níž se nás místní zřízenec pokouší odradit a směrovat nás jinam. S tím rozhodně nesouhlasíme a procházku po hřbetu si náležitě užíváme.

Nejnižší a nejnavštěvovanější Severní vrchol je typický především nádherným výhledem na zbytek horského masivu. Vylézáme ještě dvoje malé vertikální schody a na vrcholu zjišťujeme, že pro méně zdatné sem vede z druhé strany vyasfaltovaná cestička. Také si zde všímáme zajímavého paradoxu. Zatímco někteří lidé bez okolků odhazují odpadky na zem, anténu trčící ze skály mají Číňané zamaskovanou umělou borovicí, aby nenarušovala výhledy.

Masiv Hua Shanu ze Severního vrcholu.

Jelikož jsme v Hua Shanu prochodili vše, co jsme měli v plánu, upravujeme plány a zpět do Xianu odjíždíme už o necelý den dříve. Cestu dolů chceme urychlit lanovkou, na čemž je nejobtížnější nákup jízdenky. Mladá dívka v pokladně nám není schopná vysvětlit, proč studentská sleva znamená 72 RMB a nikoliv 40 RMB, jak mají psáno na ceduli. Plné jízdné pak stojí 80 RMB. Po chvíli se naštěstí do akce vkládají čínští mladíci za námi a vysvětlují, že jde o srážku 10% z ceny, což je kvůli nedostatku v překladu na ceduli zmíněno pouze čínsky.

Na spodní stanici lanovky je stanoviště minibusů, které nás za dalších 20 RMB odvezou do městečka Hua Shan. Tento bus se plní velmi rychle, když ovšem vystoupíme ve městě na zapadlém nádraží, abysme si chytili spoj do Xianu, trvá více než hodinu, než je autobus dostatečně plný a připravený k odjezdu.

V hostelu vyzvedáváme krosny a rovnou se ptáme na pokoj. Hodláme se dnes trošku rozšoupnout a bereme dvoulůžák za 200 RMB, abysme se před dlouhou nocí ve vlaku pořádně vyspali.

Huashan - 1.den (26.4.2011)

Vstáváme časně; na 7.15 máme objednanou hotelovou snídani. Klárce je už od večera špatně a ráno to vypadá ještě hůř. Před cestou se tedy moc neposílní a snídá jen černý čaj, suchý taost a smectu. Že by to bylo z hostelového evropského jídla?

Krosny necháváme s nepotřebnými věcmi na hostelu a vyrážíme jen s malými (ale těžce naditými) batohy pokořit pohoří Hua Shan. Autobusy do stejnojmenného městečka odjíždějí ze stanoviště naproti vlakovému nádraží a stojí 22 RMB. Jejich jízdní řád je jednoduchý - jedou až se naplní. Čekáme tedy na další pasažéry a z legrace se je snažíme sami nahánět. Uvnitř autobusu začíná být nedýchatelno, což kromě nás evidentně nikoho netrápí. Po nějakých 35 minutách se konečně dočkáme odjezdu a vyrážíme na 120 km dlouhou jízdu.

Tuhle mapku jsme si koupili hned v autobuse http://www.derwanderer.net/wp-content/uploads/2008/06/huashan_map.jpg. Prodávali i rukavice na ručkování po řetězech, což Klárku lehce zneklidnilo.

Chrámem nefritové fontány je při zahájení výstupu na Hua Shan nutno projít.

Autobus nás vysazuje uprostřed městečka. Po zběžném obhlédnutí terénu je hned jasné, že dnešní cesta povede jen do kopce. Dle mapy a instinktu přicházíme ke Chrámu nefritové fontány, jež je jakousi vstupní branou do horského masivu Hua Shan a jehož nádvoří se vznáší vůní hořících tyčinek. Za chrámem cesta pokračuje pozvolným stoupáním až k pokladnám.

Je to možná poněkud zvláštní, ale i zde v horách je nutné za vstup zaplatit. Plné vstupné činí 100 RMB, studentské 60 RMB. Hua Shan je jednou z pěti posvátných taoistických hor a tím pádem přitahuje pozornost mnoha (nejen) čínských turistů, což je možno náležitě demonstrovat právě zavedením vstupného.

Na vrchol se dá kromě pěšího výstupu dostat i lanovkou, kterou my ovšem zavrhujeme a vydáváme se (zpočátku) příjemnou zvolna stoupající cestou zalitou v zeleni.

Hua Shan, zezačátku je stoupání pozvolné.

Pozn. pro zájemce: zde je více info o možnostech treku: http://www.velehory.cz/zeme/cinatibet/hua-shan-kvetinova-hora - podle tohoto webu jsme si také my vybrali Huashan jako jeden z cílů výpravy. 

Klárka s Pájou do sebe horkotěžko tlačí alespoň suché toasty, aby měly něco v břiše. Postupem času se jim začíná dělat lépe a zažívání už tolik nezlobí. Dolní část se nese ve znamení neustálého míjení krámků se suvenýry i s občerstvením, ale postupem času se cesta začíná drát z údolí více a více nahoru a nutí nás zvyšovat frekvenci přestávek. V jednu chvíli nás míjí nosiči, kteří nabízejí odnos nahoru pro nás či naše batohy. Je těžko uvěřitelné, že jsou se svou na pohled křehkou tělesnou konstrukcí schopni vynést nahoru nějakého člověka. Nicméně, my pokračujeme po svých i se zátěží.

V dáli se rýsuje Západní vrchol, náš zítřejší cíl.

Čím více je cesta prudší, tím přibývá schodů a od opuštění údolí se jich až do večera už nezbavíme. Obecně zde platí, že žádný terén není dost kolmý na to, aby v něm nešlo postavit schodiště. Vše je navíc pečlivě zajištěno řetězy a člověk se tak může cítit jako v bavlnce, až je to leckdy nepříjemné a zbytečné.

Když jsme šli krátce po návratu typickou lesní stezkou upravenou KČT, hlína, listí, jehličí, kořeny a šutry, říkali jsme si, jak by na to asi reagovali Číňani? Jejich stezky jsou většinou vydlážděné a když to jde do kopce, tak rovnou postaví schody. Tím nechceme říct, že se nám přírodní stezky nelíbí, právě naopak!

Schody, schody, všude schody. Foto dostatečně nevystihuje jejich příkrost.

Vylézáme jedno schodiště za druhým, zdánlivě je to nekonečné. Společně s námi tu stoupá jen několik málo lidí, očividně jsme stále mimo hlavní přístupové cesty. To na hřebeni, kam ústí lanovka z druhé strany údolí, to bude asi jiná káva. S postupem nahoru se otevírají čím dál čím krásnější výhledy na výraznou sklaní stěnu Západního vrcholu.

Masiv Západního vrcholu.

Dosažení hřebene, spojujícího Severní vrchol se zbytkem pohoří, neboli místa, kde ústí lanovka je pořádnou ranou na turistovu unavenou psychiku. Rázem se musíme prodírat mezi houfem hlučných naparáděných čínských turistů, pro něž je v tu chvíli člověk ještě větší atrakcí než obvykle. Ale co, ještě nás kus cesty čeká, a tak příliš neotálíme a pokračujeme v cestě.

Ze schématické mapky, kterou máme s sebou, odhadujeme, kde bychom asi tak mohli potkat první ubytovnu a zeptat se na nocleh. Když dorazíme ke Hřbetu Zeleného draka, začíná se zatahovat a rovněž mírně poprchávat, takže si procházku po tomto unikátním místě nijak zvlášť neužíváme a v rámci možností stupňujeme tempo. Po náročném dni se do našeho cíle (= nejasná představa postele a jídla) už opravdu těšíme.

Hřbet Zeleného draka, aneb úzké schodiště vytesané do skály

O nemnoho schodů výše nad Hřbetem s radostí potkáváme hotel Wuyunfeng Fandian. Jeho nadmořská výška 1830 metrů znamená, že celkové dnešní převýšení činí slušných 1430 metrů. Dobrý důvod, dopřát si pohodlný spánek. Samozřejmě počítáme s tím, že zdejší ceny budou poněkud vyšší, než je obvyklý standard, ale i tak nás 100 RMB za palandu ve dvaceti lůžkové noclehárně nepříjemně překvapí. Dál už ovšem nikam šlapat nehodláme, na spaní na skále nemáme vybavení, takže se s tím rychle smiřujeme a jsme rádi za střechu nad hlavou. Navíc jsme v místnosti i s přibývajícím šerem stále sami.

Holky jdou sehnat vodu na pití i hygienu a vrací se s s lavorem s přídělem zažloutlé vody, kterou se vůbec ani neodvažujeme dezinfikovat. Záchody tu taky nevedou, naštěstí jsou nedaleko veřejné turistické. To že se jeví už trochu použitě nejspíš nemá cenu zmiňivat, neboť to nijak nevybočuje z čínských norem. Další výhrou je předražená restaurace a očekávání nejdražšího jídla, které si v Číně dáme ještě předčí naše představy, když se tu hlavní jídlo pohybuje mezi 60 - 100 RMB, což je docela změna oproti 10 - 15 RMB v nížině.

Vzhledem k podmínkám, kdy se sem všechno musí namáhavě vynášet, je to samozřejmě pochopitelné. Když ovšem následující den zjišťujeme, jak se věci ve skutečnosti mají, a že se místním hotelům vyplatí najmout levné nosiče, namísto občasného pronajmutí si kabiny v lanovce, dělá se nám z toho všeho trochu nevolno. Zvlášť, když člověk vidí starého nosiče na schodech doslova trpět...

Obsluha je zde typicky netečná a tak proces nakrmení se nějaký čas zabere. Nebýt sympatického Singapurce u vedlejšího stolu, asi bysme se teplého čaje nikdy nedočkali :) Po večeři s ním v krátkosti probereme dojmy a odebíráme se do pokoje, zatímco se jídelna plní dělníky, kteří se sem na večer stahují pro porci levné rýže s trochou zeleniny.

Západní vrchol Hua Shanu při soumraku z hotelové terasy.

Se setměním uleháme, netrvá ovšem dlouho a máme nové spolubydlící. Ohleduplnost je v Číně slovo neznámé, takže rozsvítít světla, nahrnout se co možná nehlučněji dovnitř, hlasitě konverzovat za přerušovaného srkání nudlí a v ideálním případě si v posteli zapálit cigaretu. Na naše výtky ohledně cigarety dotyčný reaguje naprostým nepochopením a následným nabídnutím krabičky. To je prostě... typicky čínské :-) Krátce poté, co se tato skupinka utiší, nastupuje druhá a aby toho nebylo málo, tak uprostřed noci máme to potěšení přivítat ještě jednu. Netrvá dlouho a všichni začínají postupně vstávat a odcházet.

Číňani jezdí na Hua Shan sledovat východ slunce a hodně jich vyráží právě takto na noc. Pár hodin se prospí a nejdéle ve čtyři už vyráží zabrat nejlepší místa na Východním vrcholu. To my si ještě trochu přispíme...