Londýn od Ježíška (7.-11.července 2011)

1.den

Přílet

V červenci konečně došlo na nejlepší vánoční dárek – výlet do Londýna!! Ježíšek (Martin) obstaral letenky a já (Klára) jsem se pasovala do role největší znalkyně Londýna a tudíž organizátora výletu J

Let s Ryanair z Brna proběhl bez problémů a v 17,55 GMT jsme přistáli na Stanstedu. Autobus společnosti Terravision (Stansted-Liverpool street, zpáteční za £14) nás vzal o spoj dřív než jsme měli koupený. Dělají to tak běžně, ale tentokrát byl autobus plný do posledního místa, takže jsme měli štěstí. Po tom, co jsme vjeli do Londýna (do vzdálených předměstí), jsem byla nalepená na okýnku a sledovala co je kde nového. Autobus projížděl kolem Stratfordu – místa, kde se budou konat Olympijské hry 2012 - a je vidět, že se stavbou nezahálejí, vyrostly tam další obrovské stadiony. Projeli jsme i pár známých ulic v okolí Mile endu, minuli známou Brick lane a to už je jen kousíček od cílové Liverpool street.

Doprava

V metru jsme hned pořídili Oyster cards (něco jako pražská Open card) na týden, platné na zóny 1-2 za £27,60 + £5 deposit. Je to nejlepší a nejlevnější způsob jak se celkem neomezeně pohybovat po centru Londýna. Pro běžné turistické účely zóny 1-2 uplně stačí, navíc autobusem se můžete s tímto tarifem vypravit klidně až do zóny 6. Trošku předběhnu a dodám ještě další velké pozitivum Oyster card – při odjezdu jsme karty v okýnku vrátili a dostali zpátky nejen deposit, ale také poměrnou část neproježděných dnů.

Ubytování

Hostel jsme vybírali hlavně podle lokality a ceny. Rezervaci jsme dělali už v prosinci a výběr padnul na Hyde Park Hostel situovaný asi 200 m od stanice Queensway a pouze přes silnici od Hyde Parku. Lokace výborná, ale vybavení a celkový vzhled hostelu strašlivý. Ubytování v Londýně je hodně drahé a za £10 na noc jsme ani nemohli očekávat nic lepšího. Naštěstí jsme tam chodili jen přespat. Naneštěstí zrovna kovová palanda byla velké mínus (našeho osmilůžkového) pokoje.

1.večer

Rychle si hodíme věci na pokoj, neztrácíme čas a jdeme do nejbližší hospody na cider! Na to jsem se tak těšila! Na krásné útulné nezakouřené anglické hospody a točený cider! Martin si ho taky pochvaluje J Máme velký hlad a tak hned potom zapadáme do podniku All-you-can eat (Pizza & Pasta).

Po tom je potřeba trochu vytrávit a tak vyrážíme ještě na procházku do centra. Jedeme na Leicester square a tam se vrháme přímo do davu turistů a Londýňanů Sice je čtvrtek večer, ale všude je plno lidí, hospody a restaurace praskají ve švech a my nasáváme atmosféru města, které nikdy nespí.

Na Trafalgar square zrovna sklízejí rudé koberce po premiéře posledního Harryho Pottera. Pokračujeme dál na Covent Garden – příjemné náměstí s velkým zastřešeným tržištěm uprostřed. Všechny stánky a obchody jsou už zavřené, ale pouliční umělci v okolí stále „pracují“. Vracíme se na hostel a jdeme spát.

2.den

Nákupy

Je pátek ráno a v plánu máme bleskové nákupy. Martin mi dal limit 1,5 hodiny, což je zabijácký čas! Tuším, že to bude problém a využívám toho, že venku začalo pršet a snažím se dohodu změnit na „budeme nakupovat dokud nepřestane pršet“ J Vyrazili jsme na Hammersmith, který mám vyzkoušený jako ideální na shopping akce tohoto typu. Je tam menší nákupní centrum s běžnými obchody včetně Primarku (!!) a naproti přes cestu taky T.K.Maxx. Podle netu mají v Primarku otevírat už v 8,30 a taky tam už od půl nedočkavě stepujeme. Bohužel otevřeli až v 9.. dáváme si rozchod, Martin jde shánět boty a já vplouvám mezi regály jako Alenka v říši divů J Po hodině se scházíme a zjišťuju, že Martin byl úspěšnější než já – boty má hned dvoje a já jen takovou ubohou malou tašku z Primarku... (omezení jsme nejen časem a financema, ale hlavně také 10 kg limitem na příruční zavazadlo (jiné zaplacené nemáme) v Ryanairu).

Hammersmith - shopping fever

Po hodině zábavy a euforie přichází doslova „pád na dlažbu“. Jdu do Lloyd’s banky uzavřít anglický účet, který je ještě stále funkční od doby, co jsme v srpnu 2009 odjela z UK zpátky do ČR. Z výpisů, které mi chodí domů, jsem nabyla dojmu, že mi na něm zbývá asi £5, které hodlám vybrat a rozfofrovat. Místo toho mi úředník sděluje, že abych účet mohla vůbec uzavřit budu muset uhradit (chvíli cvaká do kalkulačky...) £165!!! Má to být za nějaké záhadné poplatky, jelikož jsem tam prý měla nastavený nějaký kontokorent, o který jsem ani nestála a nikdy ho nepotřebovala.. a celou tu dobu poplatky nabíhaly, aniž bych o nich cokoli tušila a aniž by se někdy objevily v nějakém výpisu! Goddamn!! Se slzou v oku teda vybírám peníze z českého účtu a jdu na další přepážku. Tam úřednice provede nějaké machinace a nakonec mi ještě něco vrátí, takže jsem zaplatila asi £90 a uzavřela (ten zpropadený) účet.

Musím se z toho vzpamatovat, tak jdeme na cider a hamburgera. Jsem ráda, že nákupy jsem si odbyla aspoň nějaké před tím, po tomhle zdrcujícím byznysu si už nekoupím nic.

Greenwich

Nákupy vyložíme na hostelu a konečně vyrážíme do města! Vystupujeme na Westminsteru a jdeme rovnou na molo. Každou londýnskou návštěvu jsem vždycky brala na loď a vždycky jsme jezdili s Thames Clippers. Tentokrát kupujeme lístky na City Cruises. Všechny společnosti nabízejí v podstatě tutéž trasu a většina turistů s nimi jezdí buď na Tower Bridge nebo na Greenwich. Cena na Greenwich je u všech stejná (£10). Pokud máte Oyster kartu s nabitým tarifem minimálně na týden, dostanete slevu 1/3 z ceny. Pořád trošičku poprchá, ale během cesty se to lepší a dokonce se vyjasňuje. Jeden z „námořníků“ bere do ruky mikrofon a plavbu provází vtipným a poučným vyprávěním. Po cestě je na co koukat. V Londýně se pořád mohutně staví – na jižním břehu finišuje stavba nové nejvyšší dominanty města tzv.Střepu (The Shard). Asi za 75 minut vystupujeme na Greenwich a jdeme rovnou do parku a k Observatoři. Nemilým překvapením je, že zpoplatnili vstup na vyhlídkovou plošinku (teď asi £7). Byl odtamtud pěkný výhled na Londýn. Vidět je i odjinud, sice ne tak luxusně, ale že by to zase stálo za £7.... (leda pokud Vás zajímá i vybavení Observatoře, vstup do ní je také v ceně). Dokonce nacházíme i kus nultého poledníku mimo placenou zónu, takže jsme spokojení J

výhled od Observatoře, Greenwich

Greenwich opouštíme speciálním vláčkem, tzv. DLR (Docklands Light Railway). Jde o součást městské hromadné dopravy. Vlaky jsou řízené automaticky (nemají řidiče) a jezdí hlavně v oblasti doků (zejména poloostrov Isle of Dogs), většinou nad zemí.

Mudchute Farm

Do tohoto zajímavého parku Martina musím vzít! Ona je to ve skutečnosti opravdu spíš farma. Za ploty tu uvidíte prasata, různé kozy a ovce, lamy apod. Ovce a krávy se na několika místech pasou i volně. Nejzajímavější je pohled na ně s pozadím „londýnského manhattanu“ (věžáky Canada Water a další v okolí stanice Canary Wharf).

Že to bude až takové dobrodružství jsme ale nečekali... Dáváme si za plotem svačinu, což bystrým ovcím neujde, a když za nimi vlezeme, všechny se rozbíhají směrem k nám! Dáváme se na úprk, jedné z ovcí se ale podaří čumákem otevřít vrátka a je nám v patách... V centru Londýna prcháme před beranem... super J Radši pokračujeme dál.

Mudchute Farm, v pozadí Canary Wharf

Tower Hill a South bank

Vystupujeme na Tower Hill, Tower obcházíme (vstupné do hradu stojí kolem £17. Je to hodně, navíc já už jsem tam byla dvakrát a taky  prohlídkám hradů a zámků ani jeden z nás moc neholduje, stačí nám to zvenku).

Přecházíme Tower Bridge (jeho návštěvu naopak doporučuju, tuším, že lístek stojí asi £6-7, dostanete se i nahoru na „můstek“ spojující ty dva impozantní pilíře a je odtamtud krásný výhled na Londýn) a vydáváme se na příjemnou a oblíbenou procházku po jižním břehu Temže, tzv. Queens path.

Jižní břeh Temže je v Londýně  mnohem míň rušný a míň využitý než severní, obrázek si uděláte už při pohledu na mapku londýnského metra – naprostá většina stanic se nachází na severním břehu, kde je většina významných finančních i kulturních institucí i většina turistických památek. O Queens path to ale neplatí, tam je narváno pořád. A v okolí je spousta míst, která stojí za návštěvu! Například trh s jídlem Boroughs market, nejstarší kostel v Londýně Southwark Cathedral, nově vznikající nejvyšší mrakodrap The Shard, galerie Tate Modern, Shakespearovo divadlo Globe, nejoblíbenější londýnská atrakce – vyhlídkové kolo The Eye, Akvárium, atd. Všechny tyto místa jsme při procházce minuli a ještě se stíhali kochat pohledem na protější břeh odkud je zase krásný výhled na Tower, City, St Pauls a v neposlední řadě Parlament a Big Ben.

výhled směrem k The City z jednoho z nesčetných mostů

Soho

Několikrát jsme přešli přes most na sever a zase na jih a na závěr dne jsme uplně uchození jeli opět do centra Soho, přímo do China town a do legendární all-you-can eat restaurace Mr Wu (na rohu Gerrard St a Whitcomb St), kde můžete sníst tolik talířů čínských pochoutek kolik zvládnete za pouhých £4,95. V okolí najdete i hezčí podniky založené na stejném principu, s větší a lepší nabídkou, samozřejmě taky dražší. Mr Wu už je ale téměř srdcová záležitost a byla jsem tam tak po desáté (což svědčí o tom, že jejich jídlo je přinejmenším nezávadné a nikdy mi z něj – krom přežrání – nic nebylo J).

3.den

Portobello road market

Víkendy se v Londýně nesou ve znamení rozmanitých trhů a bazarů. V sobotu ráno jsme vyrazili do oblasti Notting hillu – na známý Portobello road market (možná si pamatujete pasáž z filmu Notting Hill jak Hugh Grant prochází po ulici a kolem něj se mění všechna roční období... tak to se prochází právě po trhu na Portobello road). Kochali jsme se spíš očima než nakupovali a po projití celé ulice jsme se přesunuli do Holland parku. Ještě před vstupem do parku Klárka vždycky každého zatáhne do uličky Holland Park Mews, což je nejmalebnější ulička, jakou znám (a myslím, že taky hrála ve spoustě londýnských filmů). V Holland parku bylo mnohem míň veverek než obvykle, což bylo dost zklámání.

Holland Park Mews

Camden Town

Cestou do parku jsme si všimli double-deckeru s cílovou stanicí vepsanou vepředu Camden town, což byl přesně náš další cíl, takže po procházce jsme se nalodili do první řady horní paluby a nechali se asi 40 minut vézt k dalším, o něco punkovějším, trhům. Jako vždy tam bylo přelidněno. Nejdřív jsme se najedli a potom si na chvíli dali rozchod, Klárka už byla nervózni, že si dlouho nic nekoupila a čas v Londýně se krátí! Po opětovném shledání se ukázalo, že Martin byl v nákupech opět šťastnější – mohl se pochlubit lahvičkou jamajské chilli omáčky, kdežto Klárka nic. Martin ji teda aspoň přivedl ke stánku pana Jamajčana, aby nepřišla o ten gurmánský zážitek a mohla taky ochutnat ten pálivý zázrak. Pán byl naštěstí shovívavý a nenaložil jí moc. Pro jistotu jsme to ještě zajedli výborným mrkvovým koláčem ze stánku odnaproti.

Regent’s canal

Původně jsme zvažovali projížďku loďkou po Regents kanálu do Little Venice. Těsně před odjezdem jsme se ale rozhodli, že raději ušetříme 7 liber a uděláme si krásnou procházku a vyrazili jsme na trasu podél kanálu pěšky.

atmosféra Regents kanálu

Londýnské kanály jsou velice příjemným místem na procházku, projížďku na kole nebo jen tak na posezení v nějaké z „pobřežních“ příjemných hospůdek. Spousta turistů, kteří Londýn prosviští během pár dní, vůbec netuší, že se v Londýně skrývá takový „kus Holandska“.

Shoreditch

Po cca 3-mílové procházce jsme kanálů pořád neměli dost a vydali jsme se autobusem někam do části města Angel, abychom odtamtud pokračovali (opět podél kanálu) dál na východ do oblasti Shoreditch. Počasí bylo luxusní, občas jsme se osvěžili ciderem nebo koktejlem Pimms (specialitka s okurkou J). Tak jsme došli až k Shoreditch parku, kde se zrovna konal nějaký hudební festival a chvíli jsme nechali odpočinout uťapkané nohy na trávě.

Zhruba někdy během tohoto odpoledne jsme si začali víc všímat různých graffiti na zdech a jiných street-artových vychytávek. Shoreditch je na tohle přímo zlatá studnice! Potkali jsme cestou taky spoustu zajímavých (rozuměj avantgardních) lidí, hospůdek a zákoutí.

K večeři jsme si dali obřího burgera s hranolkama v pakistánském (?) bistru a když už jsme skoro nevěděli, že máme nohy,  jsme to vzali pěšky přes Bank a St Paul’s na metro zpět na Queensway. Ještě před zaslouženým spánkem jsme zašli do internetové kavárny zjistit kde se v Londýně dají najít nějaké originální zachovalé kousky od Banskyho, rozhodnutí vydat se příští den „na lov“.

4.den

Vyzbrojeni poznámkami o údajných lokacích Banksyho graffiti vyrážíme do ruchu velkoměsta. Na prvním vytipovaném místě kousek od Tottenham Court Road nacházíme bohužel jen velkou přebílenou zeď. Očividně tam ale bylo něco, co někdo překryl.

Petticoat lane  a Brick lane market

Dál máme po cestě nedělní Petticoat lane market plný levného oblečení z Asie a různých vintage stánků a sekáčů. Martin (jak jinak J) si kupuje kraťasy.  Pokračujeme do nedaleké Bricklane, kde se také koná nedělní trh a hlavně je celá ulice lemované asijskými a arabskými restauracemi a obchůdky lákajícími na rozmanité pochoutky. Klárka poprvé ochutnává indickou pakoru a je nadšená!! Začíná litovat, že se zde nestravovala celý rok, co žila v Londýně.

výrazně arabská Brick lane

Při odlovu kešky na okraji Brick lane máme lehce adrenalinový zážitek. Keška je na kovovém zábradlí, ke kterému je přivázané kolo. Někdo nás asi pozoruje z okna a nabývá dojmu, že se chystáme kolo ukrást. Těsně vedle nás na zemi přistává skleněná lahev a střepy se tříští všude kolem. Opatrně a rychle keš vracíme na místo a raději místo opouštíme.

Cestou konečně nacházíme (ne tak uplně poničeného) Banskyho (Pollard street).

Mile end

Jasný cíl!! Nemůžeme z Londýna odjet aniž by Klárka neukázala Martinovi své roční bydliště a přilehlé okolí.

Klárčino londýnské bydliště - 1 Eaton terrace, Aberavon road, Mile end, East London

Procházíme se Mile end parkem (opět kolem kanálu J) až do obrovského Victoria parku, který je bohužel zrovna částěčně v rekonstrukci, takže míjíme spoustu vybagrovaných ploch, plotů, zákazových cedulí... atd. Lehké zklamání zvlažíme v krásné hospodě výborným ciderem a opodál nacházíme dalšího Banskyho (Shafton road).

Autobusem přejíždíme na poslední vytipované místo poblíž Angelu, kde už jsme sice byli, ale netušili jsme, že je poblíž i Bansky. Nacházíme tam známé graffiti s Tesco taškou.

zachovalý Banksy

Tate modern

Posledním cílem nedělního odpoledne je galerie moderního umění v bývalé elektrárně – Tate modern.

Cestou si všímáme, že Temže je ve fázi výrazného odlivu a po velkém přemáhání (a mnoha dalších metrech, nohy už opravdu bolely..) se vydáváme na obnaženou kamínkovou „pláž“ a hledáme kešku, která se objeví právě jen při odlivu. Na místě potkáváme spřízněné duše z nedalekého anglického venkova, kteří nakonec kešku najdou a my s nimi zalogujeme.

Tate modern už Klárka nezvládá, naštěstí už galerii zná, takže jen čeká na lavičce a Martin vše za poslední hodinku otevíračky oběhá a vstřebá co nejvíc umělečna.

K večeři typická jacket-potato (+ cider/pivo) a na kutě!!

jacket potato + cider and beer

5.den

Odjezd

Ráno bohužel nestíháme o nic víc než snídani v přilehlém Hyde parku (v části zvané Kensington gardens), krátkou procházku k Albertově memorialu a potom už přesun metrem na Liverpool street, vrácení Oyster cards (k našemu velkému překvapení nám vyplatili zpět nejen deposit, ale i „neproježděné“ penízky – tzn. ekvivalent 2 dnů z celkových 7mi, na které jsme si kartu pořídili) a odjezd na letiště.

Klárka nestihla ani návštěvu bývalého pracoviště na Basil street, i když to bylo přes Hyde park kousíček. Příště!! Snad na nás Londýn nebude čekat dlouho!!

Namátkou nějaké ceny: 

Return ticket Stansted airport-centrum                                    £14

Oyster card (1 week, zones 1-2)                                            £27,60 (+£5 vratný deposit)

Noc v (nejlevnějším) hostelu                                                   £10

City Cruises (výlet lodí Westminster-Greenwich)                     £10 (se slevou na Oyster £6,70)

All-you-can eat Pizza and Pasta                                              £5,50

All-you-can eat Chinese Mr Wu                                             £4,95

Coffee and donut (Spar breakfast deal)                                   £1,50

Cider v hospodě                                                                     £3,70

Burger and beer (cider) v hospodě                                          £5,50

KOMPET FOTKY NAJDETE ZDE

A na závěr pro zájemce připomínám můj (K.) starší blog o ročním pobytu v Londýně http://klaara.bloguje.cz/.

Peking - poslední den + odlet (30.4. a 1.5.2011)

Ráno se na nás skrze smogový opar mračí poslední den v Číně. Máme v plánu setkání se Šárkou a společnou návštěvu Parku vonných kopců, ochutnávku pekingské kachny, projížďku po hutonzích i zastávku v olympijském městě.

Liulin Pagoda v rekonstrukci.

S Šárkou se setkáváme poblíž stanice metra Wudaokou a vydáváme se na dlouhou jízdu autobusem až k Parku vonných kopců (Fragrant Hills). S odcházejícím ránem přibývá smogu a hory se halí do neprůhledného hávu. Po včerejším zápřahu se nám nechce táhnout nahoru pěšky a cena lanovky se stále se snižující viditelností rozhodují, že se spokojíme s procházkou po dolních partiích tohoto parku, od pagody Liulin po Chrám azurových oblaků.

Strážce chrámového komplexu Azurových oblaků.

Chrámový komplex se svou architekturou v podstatě neliší od jiných pekingských chrámů. Přesto si zde užíváme krátkou procházku, po níž kvapně směřujeme do kachní restaurace.

Chrám azurových oblaků zahalen ve smogovém oblaku.

V restauraci si hodinu počkáme, abysme okusili nejzásadnější pekingskou specialitu. Je podávána jako tenké nakrájené plátky, kterě je balí do placiček, dochutí přílohami a zbaští. Takže kdo si to představuje jako českou kachnu s knedlíkem, topící se v tuku, bude možná nepatrně zklamán. Nám to ale chutnalo.

Servírovaná pekingská kachna.

Po kachně směřujeme na Silk Market, ne na nákup, ale pro keš. Poté se rozdělujeme a zatímco holky s Šárkou se jdou věnovat nakupování, my směřujeme na stanici metra Guloudajie. Tady jsme při naší poslední návštěvě narazili na nabídku projížďky rikšou po hutonzích a teď bysme ji rádi využili. Za chvíli, po úspěšném smlouvání máme rikšáka a vyrážíme.

Vozíme se necelou hodinu. Rikšák nás vysazuje u Bubnové věže odkud směřujeme procházkou podél jezera k místu, kde má být podle průvodce sečuánská restaurace. Předtím ještě řešíme dilema, jestli se přece jen nevrátit do výtečné sushi restaurace, kde jsme byli už na začátku našeho pobytu. Ale sečuánké jídlo vítězí. Na místě přesnému popisu sice nic neodpovídá, ale stojí tu vedle sebe předražená sečuánská nóbl restaurace a příjemně vyhlížející bistro, nabízející mimo jiné také sečuánskou stravu. Jasná volba.

Po jídle jedeme k olympijskému městu, pak zpět na hotel. S holkama se setkáváme v nedalekém bistru, dáváme si poslední výborné čínské jídlo a  následně se odebíráme společně na hostel,  vyzvedáváme věci a před půlnocí vyrážíme na letiště. Jelikož už je pozdě, volíme opět taxi (necelých 100 RMB). Řidič nás při placení obere, moc pěkný loučení s Čínou. A to ještě nevíme, co nás čeká na letišti.

Stadion Ptačí hnízko v olympijském městě.

Odlet se společností Aerosvit máme plánovaný na 1.května 6:00 ráno. Odlétáme my dva a Pája, Efka zůstává asi o dva dny déle.
Na letišti se v rámci možností uvelebíme na lavičce a zkoušíme se trochu prospat. Potud vše ok. Ve 4 ráno jdeme zkontrolovat odletovou tabuli, abychom se dověděli na které přepážky jít na check-in. Místo toho nás čeká nepříjemný nápis DELAYED.

Posedáváme/poleháváme a chodíme s narůstající nervozitou pravidelně kontrolovat tabuli, stále "delayed" bez časového upřesnění. V 6:00 jde Pája na informace a vrací se s papírkem s nějakým jménem a telefonním číslem, prý si tam máme zavolat. Vracíme se k info-stánku, přece nebudeme na naše náklady volat na čínské číslo, když ani nevíme kdo/co to je. Slečna za přepážkou se nejdřív cuká, prý nemá telefon, ale potom bere do ruky jakousi vysílačku a do pár minut přichází pán. Dovídáme se, že letadlo bude zpožděné o hodně hodin, jelikož stále nevyletělo z Kyjeva.

Pán nás bez dalšího vysvětlování nakládá do mikrobusu a veze nás do hotelu kousek od letiště. V 6:30 nás ubytují, Páju šoupli na pokoj k nějaké čínské slečně, nám dali luxusní obrovské apartmá se dvěma pokoji a šatnou. Jsme z toho trochu paf  a litujeme, že jsme tu nestrávili celou noc. V 8 je snídaně, kde zjišťujeme, že všichni ostatní pasažéři z našeho letu (v naprosté většině Ukrajinci) byli na hotelu ubytováni celou noc a nejspíš se pohodlně vyspali. Není nám jasné jak je kontaktovali a proč nás ne, prý nás nemohli najít (zkoušeli to vůbec??). Další pokyn je sejít se na recepci v 10,30 a odvoz na letiště. Jdeme se tedy konečně natáhnout a právě když zabereme tím nejtvrdším spánkem někdo se nám opře o zvonek u pokoje a zvoní a zvoní... Můj myšlenkový pochod v tu chvíli byl asi následovný: "Požární alarm.. hoří... neva... spím dál." Zvonící je ale vytrvalý a Martin se přece jen vyhrabe z postele a jde otevřít. Slyším, že mluví s nějakou slečnou o změně letu a v tom polospánku jsem přesvědčená, že mu říká, že poletíme přes Hong Kong :) Martin se vrací s tím, že do 20ti minut máme být nachystaní na recepci; nám třem, co letíme do Prahy, přesměrovali let přes Moskvu, poletíme s konkurenčním AeroFlotem!

Jsme rádi, že se nakonec dostaneme domů ještě v neděli, jinak by totiž hrozil další nocleh v Kyjevě a čekání na další navazující let do Prahy. Potom už jde všechno jako na drátkách, za chvíli sedíme v letadle směr Moskva. Tam se zase všechno trochu zbrzdí v tranzitním prostoru na letišti Šeremetěvo, kde jsou fronty poněkud zmatené a čekání dlouhé. Jakoby nám celé to příkoří chtěli vynahradit, když nastupujeme do letadla do Prahy, letušky škrtají čísla sedadel na našich palubních vstupenkách a přepisují je na jiný záhadný kód... posadili nás do první třídy!!! Jsme jako v "jiříkově vidění" a asi tak i působíme.. tři unavení, zaprášení (někteří i roztrhaní) mezi Rusandama ve značkových kabátech s vuittonkou v ruce.. Navíc jsme zmatení z takových detailů jako jak sklopit stoleček, kam dát tenhle ubrus apod :) Ještě než začně letadlo rolovat v sobě máme první šampus a tenhle let si hodláme užít. Dostáváme další víno a mističku mandlí.
Jídlo je výborné o třech chodech včetně kaviáru a zmrzliny. Tak tohle stálo za to!! Kolem sedmé večer přistáváme na Ruzyni. Jsme doma.

Praha Ruzyně nás vítá.

Kompletní fotky z Číny najdete tady.

Taishan a večerní přejezd do Pekingu (29.4.2011)

Vzdálenost mezi Xianem a Taishanem se podařilo překonat poměrně svižně. Vlak i tentokrát přijel na čas a samotná jízda nebyla zdaleka tak hrozná, jak jsme si představovali. Dokonce i celkový čas spánku přesahoval tři hodiny.

Zajímavým poznatkem z cesty byla kumulace stojících osob do naší bezprostřední blízkosti. I když ve vagonu stálo k ránu jen několik lidí, všichni byli v blízkém okolí našich sedaček a pozorovali jistě nesmírně zábavné fáze našeho podřimování.

Hora Tai se kryje ve smogovém oparu.

V 9:14 vystupujeme z vlaku a ihned směřujeme k pokladnám pro jízdenky na dnešní večer. Doufáme, že se nám je kvůli blížícímu se 1. Máji podaří sehnat. V našlapané nádražní hale si vybíráme tu nejkratší frontu, která zřejmě ani není na lístky, jako spíše na reklamace. Když přijdeme na řadu, postarší prodavačka jízdenek se okamžitě zvedá a ani se nepodívá na náš čínsky psaný požadavek, který jsme si nechali napsat v hostelu v Xianu. Zanedlouho přivádí muže ve stylové uniformě, snad samotného přednostu stanice, který vládne slušnou angličtinou. Z krátkého rozhovoru zjišťujeme, že se dnes do Pekingu dostaneme pouze rychlovlakem v 17:14. Sice to znamená, že nám na Taishan zbývá jen velmi málo času, přesto s vděkem bereme, protože se aspoň máme jak dostat do Pekingu a navíc za 3 hodiny pohodlné jízdy.

Krosny uložíme do úschovny a před nádražní halou začínáme shánět dopravu. Kromě pár naháněčů je zde i solidně vyhlížející info-centrum, kde by nám snad mohli poradit. Můžeme být pořád tak naivní? Nikdo tam samozřejmě neumí ani trochu anglicky a absolutně nechápou co bysme rádi. Odevzdáváme se tedy jednomu z taxikářů (30 RMB), který nás odváží k úpatí hor, kde je nutné přestoupit na minibus. 

Lanovka nemůže při výstupu na Taishan chybět.

Uspěchaná návštěva Taishanu se nám začíná pěkně prodražovat, nejdříve taxi, následně jízdenky na autobus (70 RMB?), vstupné (?) a nakonec ještě lanovka (80 RMB, zpáteční). Přitom jsme si mohli v klidu vyšlápnout místních 6660 schodů a nemuseli se upisovat místnímu turistickému průmyslu, mít jen trochu víc času.

Klikatící se had schodů na Taishan.

Na konečné stanici minibusu se rozdělujeme a zatímco Klárka pokračuje na vrchol lanovkou, Martin trvá na tom, že okusí aspoň část taishanských schodů na vlastní kůži a na zbylých 4400 vyráží pěšky. Schody jsou přeplněné stoupajícími i klesajícími Číňany i stánky s občerstvením všeho druhu. Člověk by čekal, že když vede na vrchol lanovka, většina místních ji využije. Ne však zde na Taishanu, jehož zdolání je pro místní otázkou cti a zdatnosti. A tak není výjimečné potkat zde staré lidi, plahočící se pomalu vzhůru a trpící každým schodem navíc, zatímco se dáli rýsuje neubývající klikaticí se had schodů.

Nebeské schody ústící s sedle pod vrcholem Taishanu.

Schody s převýšením 800 metrů nakonec Martin zdolává poměrně rychle a za necelých 50 min (?) se nahoře opět shledáváme.

Výklus poslední pár schodů následován zástavou srdce.

Bylo-li během výstupu nutné se prodírat davem, po dosažení sedla, z nějž je to na vrchol jen necelých 100 výškových metrů, je už téměř neprostupno. Přesto se po chvíli prodíráme až na vrchol, kde stojí malý chrám, vyplněný oltářem obětování. Kromě tradičních zámečků tu nacházíme i "stromek", tvořený rudými fáborky a v každém z nich zamotány bankovky různých hodnot. Na čínské poměry značná částka. Inu, jak se říká, být to v Čechách... :)

Bankovky, zamotané ve fáborcích.

Na vrcholu se příliš dlouho nezdržujeme. O hezkých výhledech si kvůli dnešní smogové situaci můžeme nechat jen zdát a davy turistů také neslibují romantickou procházku. Cestou dolů tedy oba bereme lanovku a sjíždíme zpět ke stanovišti autobusů.

Jeden z chrámů na vrcholu hory Tai.

Před nástupem do minibusu Klárka zjišťuje, zda naše jízdenka platí i na cestu zpět. Za tu cenu by to bylo celkem záhodno. Slečna v pokladně s úsměvem přikyvuje "yes, yes, yes", a tak se vydáváme do fronty na nejbližší spoj dolů. Jenže ouha, těsně před nástupem nám kontrolor oznamuje, že naše vstupenka zpáteční není. Naše námitky ho nezajímají a tak následuje cesta k pokladnám č. 2, následovanám úplně stejným "yes, yes, yes" a přihlouplým úsměvem, až se zdá, že takovýto způsob řešení problémů je celostátní normou. Po kratším dohadování a několika nepěkných výrazech si kupujeme novou jízdenku, vyčkáme frontu na další autobus a sjíždíme zpět do města Tai´an.

Cestu zpět na vlakové nádraží už nechceme absolvovat taxíkem a zkoušíme autobus. Jenže odpolední dopravní špička vrcholí a jízda se nepříjemně protahuje. Autobus navíc nejede k nádraží, což zjišťujeme až po několika zastávkách. Nemít u sebe GPSku, možná bysme tam bloudili ještě doteď. Od nádraží jsme asi 2 km, jdeme tedy chvíli pěšky a pak si stopujeme zdaleka nejpomalejší taxi, s kterým jsme kdy jeli. Podle vzoru "jeď za šipkou" navigujeme až k nádraží, neboť postarší pan řidič nechápe naší mimiku ani obrázky.

Po krátkém obědě se všichni scházíme v nádražní hale, vyzvedáváme krosny a odebíráme se do příjemně zařízené čekárny pro rychlovlaky.

Rychlovlak na trase Taishan - Peking.

Jízda je jako balzám na duši. Pohodlně se usadíme, sníme něco z našich polévkových zásob a sledujeme přibývající rychlost, při 205 km/h pak s klidem usínáme. Později se od Efky dozvíme, že jsme jeli až 250 km/h. A my to prospali!

Už je večer, když dorážíme do Pekingu. Okamžitě směřujeme na náš původní hostel, doufajíce, že se pro nás najde volné místečko. To se naštěstí splní a netrvá dlouho a spíme jako zabití.

Xian II a noční přejezd do Taishanu (28.4.2011)

Se vstáváním dnes nespěcháme. Když se po snídani z pokoje konečně vyhrabeme, jdeme se vyvalit na příjemnou střešní terasu a pokračovat v lenošení tam. Martin postupně začíná být z takto proflákaného dne nervózní a plánuje procházku po městských hradbách, včetně návštěvy Pagody Divoké husy. Klárka zůstává v houpačce a relaxuje.

Dopolední lenošení na střešní terase.

Pagoda Divoké husy stojí vně městských hradeb a dá se k ní pohodlně dostat autobusem, který staví nedaleko hostelu Han Tang. V průběhu dne bohužel přibývá smogu a při neustálém přívalu veder není pohyb po městě kdovíjak příznivý. Absolvuju (Martin) tedy jen krátkou procházku v okolí pagody, kde mezi chrlícími fontánami posedávají lidé všeho věku, a následně se autobusem přesouvám zpět k městským hradbám, s úmyslem kus projít.

Pagoda Divoké husy a její klidné okolí je ideálním místem pro chvíli odpočinku.

Hradby obepínají střed města ve čtvercovém půdorysu a díky pěší a cyklistické zóně po jejich obvodu, jsou perfektním způsobem, jak uniknout všudypřítomnému dopravnímu ruchu v Xianu. Za vstup je zde nutné zaplatit 40 RMB, studentské je za polovic. Pak už zbývá jen vyběhnout několik schodů a člověk se rázem ocitne na osamělém rozpáleném pásu z kamenů, kde je sice klid, ale přesto se sem v takovém vedru nikomu nechce. Hradby jsou lemovány řadou rudých lampionů a občasnými prodejnami suvenýrů či půjčovnami kol.

Městské hradby v Xianu žijí vlastním líným životem.

Z městských hradeb se dá sejít nedaleko Bubnové věže, odkud to je pár zastávek autobusem zpět k hostelu. Klárka se mezitím kromě relaxování věnuje nákupu zásob na cestu a návštěvě pošty. V půl třetí se opět setkáváme při návratu na hostel.

Bubnová věž dohlíží na rušný Xian.

Jelikož je Klárka už naobědvaná, Martin opět vyráží do města sám. Z tohoto důvodu také vzniká zpoždění a holky tak vyráží na autobus č. 603, který nás odveze k vlakovému nádraží, o pár minut dříve. To se ukáže jako důležitá časová ztráta, jelikož nám autobus těsně ujíždí. Času máme sice zatím dostatek, ale při více než půlhodinovém čekání na další spoj začínáme být poněkud nervózní, má to totiž jezdit každých 10-15 minut.

Když konečně jeden přijíždí, chystá se velká bitva o místa v něm. V této situaci Martin zjišťuje, že nemá peněženku. Nastává chvilka zmatku, prokládaná pořádnou nasraností. Chytáme si tedy rikšu, aby nás odvezl na nádraží. Ten si říká o vskutku lidových 30 RMB, namísto 1 RMB za autobus, ale v týhle situaci to prostě dáme. Mezitím se vyřizuje blokace karet, občanky apod.

Vyřízení potřebných věcí a částečné uklidnění přichází až s nástupem do vlaku. Zbytek výletu si chceme i přes tyto nepříjemnosti užít. Pas naštěstí Martinovi zůstal.

Západ slunce nad provincií Shaanxi.

Cesta vlakem není ani tak zábavná jako ta do Zhongwei, ani tak pohodlná jako ta do Xianu. Sedíme stísněni v přeplněném vagónu a snažíme se aspoň na chvíli usnout.

Huashan - 2. den (27.4.2011)

Druhý den v horách nám probdělou noc bohatě vynahrazuje nádherným počasím s perfektní viditelností. Vstáváme po páté hodině a před šestou, již po východu slunce, vyrážíme na cestu.

Východ slunce nad horami centrální Číny.

Chodníčky na nejvyšší vrcholy pohoří jsou plné mladých Číňanů, kteří v průběhu noci přišli obdivovat východ slunce. Spousta jich je navlečena do legračních vaťáků, které zřejmě ve prospěch turistů vyřadila armáda. Přesto potkáváme několik evidentně promrzlých jedinců, kteří nemají daleko do hysterického záchvatu.

Svítání ozařuje i  tzv. "Golden Lock Pass".

Nejvyšší stoupání již máme po včerejšku za sebou a dnes nás čeká "jen" příjemné prolezení všech pěti hlavních vrcholů (Centrální, Východní, Jižní, Západní a Severní). Schodů se ovšem ani dnes nezbavíme. Ale okolní scenérie jsou úžasné!! 

Yinfeng Pavillon na úpatí Východního vrcholu.

Chess Playing Pavillon.

Východní vrchol, nyní po východu slunce již zející prázdnotou.

Při hledání informací o pohoří Hua Shan člověk pokaždé narazí na děsivé popisy špatně zajištěných cest; destičky přikovaných ke kilometrovým srázům, kluzké skály, těžká zranění, úmrtí, apod. Tohle video na klidu před cestou také moc nepřidá: http://www.youtube.com/watch?v=NsGC0lZ-5g8

Jak už to často bývá, na místě se pak většinou ukáže, že realita je mnohem přívětivější. Hua Shan může být lehce nebezpečný při nepříznivém počasí, kdy se ze skal stává klouzačka, eventuelně hromosvod, nebo v zimě, když na zemi leží sníh a námraza. Jinak určitě ne! A v tak krásný den, jaký nám vyšel pro hlavní horskou túru, jsou skalní formace oázou klidu a míru.

 Adrenalinová stezka na skále jižního vrcholu.

Dokonce i mnohokrát popisovaná "smrtelná" stezka se ukázala být pouhou atrakcí pro dobrodruhy, toužící po adrenalinu. Nejenže není nutné ji projít, ono se po ní pro slepý konec ani nikam dostat nedá.

Společná vrcholovka, Jižní vrchol - nejvyšší místo pohoří.

Nepřehlédnutelné, a pro Hua Shan typické, jsou červené fáborky se zámečky, kterými jsou ověšena všechna zábradlí i řetězy. Na mnoha místech jsme potkali i mobilní vyrývače, kteří do zakoupených zámků na přání vybrušovali jména, srdíčka či přáníčka. Když jsme je míjeli, Martin se vždy vyděsil, neboť jejich vrtačka vydávala zvuky podobné jeho foťáku. Přítomnost rudých fáborků ještě zesilovala příjemné dojmy z Hua Shanu, neboť jejich kontrast s bílými skalami byl úchvatný.

Fotka občas vypadá nebezpečněji než skutečnost.

I přes pomalé a "kochací" tempo máme krátce po poledni projité všechny vrcholky s výjimkou severního, který je nejnižší a nachází se na druhou stranu od stanice lanovky. Nepovedenou noc tedy si tedy můžeme dovolit vyrovnat dlouhým relaxováním na rozpálených skalách Západního vrcholu.

Martin vyjadřuje přání navštívit ještě jednou Východní vrcholek a potěšit se impozantními výhledy za jiného postavení slunce. Rozdělujeme se a zatímco nás čeká opětovné stoupání, holky pomalu schází směrem k Severnímu vrcholu.

Úžasné vertikální schody, jedna z možných tras na Východní vrchol.

Cestou z Východního vrcholu, který nás opět potěšil úžasnými panoramaty a také překvapil neuvěřitelnou kluzkostí suchých skal, narážíme na zajímavé schody, charakteristické místy až "boulderovou" orientací. Naši cestu dolů ovšem neprověří, neboť jsou určeny jen pro výstup. Sestupujeme po přistaveném ocelovém schodišti opodál.

Jak se blížíme Severnímu vrcholu, přibývá zde turistů, až se jejich hustota postupně změní v neprodyšný stoupající dav. Čeká nás ještě jedna cesta skrze Hřbet Zeleného draka, od níž se nás místní zřízenec pokouší odradit a směrovat nás jinam. S tím rozhodně nesouhlasíme a procházku po hřbetu si náležitě užíváme.

Nejnižší a nejnavštěvovanější Severní vrchol je typický především nádherným výhledem na zbytek horského masivu. Vylézáme ještě dvoje malé vertikální schody a na vrcholu zjišťujeme, že pro méně zdatné sem vede z druhé strany vyasfaltovaná cestička. Také si zde všímáme zajímavého paradoxu. Zatímco někteří lidé bez okolků odhazují odpadky na zem, anténu trčící ze skály mají Číňané zamaskovanou umělou borovicí, aby nenarušovala výhledy.

Masiv Hua Shanu ze Severního vrcholu.

Jelikož jsme v Hua Shanu prochodili vše, co jsme měli v plánu, upravujeme plány a zpět do Xianu odjíždíme už o necelý den dříve. Cestu dolů chceme urychlit lanovkou, na čemž je nejobtížnější nákup jízdenky. Mladá dívka v pokladně nám není schopná vysvětlit, proč studentská sleva znamená 72 RMB a nikoliv 40 RMB, jak mají psáno na ceduli. Plné jízdné pak stojí 80 RMB. Po chvíli se naštěstí do akce vkládají čínští mladíci za námi a vysvětlují, že jde o srážku 10% z ceny, což je kvůli nedostatku v překladu na ceduli zmíněno pouze čínsky.

Na spodní stanici lanovky je stanoviště minibusů, které nás za dalších 20 RMB odvezou do městečka Hua Shan. Tento bus se plní velmi rychle, když ovšem vystoupíme ve městě na zapadlém nádraží, abysme si chytili spoj do Xianu, trvá více než hodinu, než je autobus dostatečně plný a připravený k odjezdu.

V hostelu vyzvedáváme krosny a rovnou se ptáme na pokoj. Hodláme se dnes trošku rozšoupnout a bereme dvoulůžák za 200 RMB, abysme se před dlouhou nocí ve vlaku pořádně vyspali.

Huashan - 1.den (26.4.2011)

Vstáváme časně; na 7.15 máme objednanou hotelovou snídani. Klárce je už od večera špatně a ráno to vypadá ještě hůř. Před cestou se tedy moc neposílní a snídá jen černý čaj, suchý taost a smectu. Že by to bylo z hostelového evropského jídla?

Krosny necháváme s nepotřebnými věcmi na hostelu a vyrážíme jen s malými (ale těžce naditými) batohy pokořit pohoří Hua Shan. Autobusy do stejnojmenného městečka odjíždějí ze stanoviště naproti vlakovému nádraží a stojí 22 RMB. Jejich jízdní řád je jednoduchý - jedou až se naplní. Čekáme tedy na další pasažéry a z legrace se je snažíme sami nahánět. Uvnitř autobusu začíná být nedýchatelno, což kromě nás evidentně nikoho netrápí. Po nějakých 35 minutách se konečně dočkáme odjezdu a vyrážíme na 120 km dlouhou jízdu.

Tuhle mapku jsme si koupili hned v autobuse http://www.derwanderer.net/wp-content/uploads/2008/06/huashan_map.jpg. Prodávali i rukavice na ručkování po řetězech, což Klárku lehce zneklidnilo.

Chrámem nefritové fontány je při zahájení výstupu na Hua Shan nutno projít.

Autobus nás vysazuje uprostřed městečka. Po zběžném obhlédnutí terénu je hned jasné, že dnešní cesta povede jen do kopce. Dle mapy a instinktu přicházíme ke Chrámu nefritové fontány, jež je jakousi vstupní branou do horského masivu Hua Shan a jehož nádvoří se vznáší vůní hořících tyčinek. Za chrámem cesta pokračuje pozvolným stoupáním až k pokladnám.

Je to možná poněkud zvláštní, ale i zde v horách je nutné za vstup zaplatit. Plné vstupné činí 100 RMB, studentské 60 RMB. Hua Shan je jednou z pěti posvátných taoistických hor a tím pádem přitahuje pozornost mnoha (nejen) čínských turistů, což je možno náležitě demonstrovat právě zavedením vstupného.

Na vrchol se dá kromě pěšího výstupu dostat i lanovkou, kterou my ovšem zavrhujeme a vydáváme se (zpočátku) příjemnou zvolna stoupající cestou zalitou v zeleni.

Hua Shan, zezačátku je stoupání pozvolné.

Pozn. pro zájemce: zde je více info o možnostech treku: http://www.velehory.cz/zeme/cinatibet/hua-shan-kvetinova-hora - podle tohoto webu jsme si také my vybrali Huashan jako jeden z cílů výpravy. 

Klárka s Pájou do sebe horkotěžko tlačí alespoň suché toasty, aby měly něco v břiše. Postupem času se jim začíná dělat lépe a zažívání už tolik nezlobí. Dolní část se nese ve znamení neustálého míjení krámků se suvenýry i s občerstvením, ale postupem času se cesta začíná drát z údolí více a více nahoru a nutí nás zvyšovat frekvenci přestávek. V jednu chvíli nás míjí nosiči, kteří nabízejí odnos nahoru pro nás či naše batohy. Je těžko uvěřitelné, že jsou se svou na pohled křehkou tělesnou konstrukcí schopni vynést nahoru nějakého člověka. Nicméně, my pokračujeme po svých i se zátěží.

V dáli se rýsuje Západní vrchol, náš zítřejší cíl.

Čím více je cesta prudší, tím přibývá schodů a od opuštění údolí se jich až do večera už nezbavíme. Obecně zde platí, že žádný terén není dost kolmý na to, aby v něm nešlo postavit schodiště. Vše je navíc pečlivě zajištěno řetězy a člověk se tak může cítit jako v bavlnce, až je to leckdy nepříjemné a zbytečné.

Když jsme šli krátce po návratu typickou lesní stezkou upravenou KČT, hlína, listí, jehličí, kořeny a šutry, říkali jsme si, jak by na to asi reagovali Číňani? Jejich stezky jsou většinou vydlážděné a když to jde do kopce, tak rovnou postaví schody. Tím nechceme říct, že se nám přírodní stezky nelíbí, právě naopak!

Schody, schody, všude schody. Foto dostatečně nevystihuje jejich příkrost.

Vylézáme jedno schodiště za druhým, zdánlivě je to nekonečné. Společně s námi tu stoupá jen několik málo lidí, očividně jsme stále mimo hlavní přístupové cesty. To na hřebeni, kam ústí lanovka z druhé strany údolí, to bude asi jiná káva. S postupem nahoru se otevírají čím dál čím krásnější výhledy na výraznou sklaní stěnu Západního vrcholu.

Masiv Západního vrcholu.

Dosažení hřebene, spojujícího Severní vrchol se zbytkem pohoří, neboli místa, kde ústí lanovka je pořádnou ranou na turistovu unavenou psychiku. Rázem se musíme prodírat mezi houfem hlučných naparáděných čínských turistů, pro něž je v tu chvíli člověk ještě větší atrakcí než obvykle. Ale co, ještě nás kus cesty čeká, a tak příliš neotálíme a pokračujeme v cestě.

Ze schématické mapky, kterou máme s sebou, odhadujeme, kde bychom asi tak mohli potkat první ubytovnu a zeptat se na nocleh. Když dorazíme ke Hřbetu Zeleného draka, začíná se zatahovat a rovněž mírně poprchávat, takže si procházku po tomto unikátním místě nijak zvlášť neužíváme a v rámci možností stupňujeme tempo. Po náročném dni se do našeho cíle (= nejasná představa postele a jídla) už opravdu těšíme.

Hřbet Zeleného draka, aneb úzké schodiště vytesané do skály

O nemnoho schodů výše nad Hřbetem s radostí potkáváme hotel Wuyunfeng Fandian. Jeho nadmořská výška 1830 metrů znamená, že celkové dnešní převýšení činí slušných 1430 metrů. Dobrý důvod, dopřát si pohodlný spánek. Samozřejmě počítáme s tím, že zdejší ceny budou poněkud vyšší, než je obvyklý standard, ale i tak nás 100 RMB za palandu ve dvaceti lůžkové noclehárně nepříjemně překvapí. Dál už ovšem nikam šlapat nehodláme, na spaní na skále nemáme vybavení, takže se s tím rychle smiřujeme a jsme rádi za střechu nad hlavou. Navíc jsme v místnosti i s přibývajícím šerem stále sami.

Holky jdou sehnat vodu na pití i hygienu a vrací se s s lavorem s přídělem zažloutlé vody, kterou se vůbec ani neodvažujeme dezinfikovat. Záchody tu taky nevedou, naštěstí jsou nedaleko veřejné turistické. To že se jeví už trochu použitě nejspíš nemá cenu zmiňivat, neboť to nijak nevybočuje z čínských norem. Další výhrou je předražená restaurace a očekávání nejdražšího jídla, které si v Číně dáme ještě předčí naše představy, když se tu hlavní jídlo pohybuje mezi 60 - 100 RMB, což je docela změna oproti 10 - 15 RMB v nížině.

Vzhledem k podmínkám, kdy se sem všechno musí namáhavě vynášet, je to samozřejmě pochopitelné. Když ovšem následující den zjišťujeme, jak se věci ve skutečnosti mají, a že se místním hotelům vyplatí najmout levné nosiče, namísto občasného pronajmutí si kabiny v lanovce, dělá se nám z toho všeho trochu nevolno. Zvlášť, když člověk vidí starého nosiče na schodech doslova trpět...

Obsluha je zde typicky netečná a tak proces nakrmení se nějaký čas zabere. Nebýt sympatického Singapurce u vedlejšího stolu, asi bysme se teplého čaje nikdy nedočkali :) Po večeři s ním v krátkosti probereme dojmy a odebíráme se do pokoje, zatímco se jídelna plní dělníky, kteří se sem na večer stahují pro porci levné rýže s trochou zeleniny.

Západní vrchol Hua Shanu při soumraku z hotelové terasy.

Se setměním uleháme, netrvá ovšem dlouho a máme nové spolubydlící. Ohleduplnost je v Číně slovo neznámé, takže rozsvítít světla, nahrnout se co možná nehlučněji dovnitř, hlasitě konverzovat za přerušovaného srkání nudlí a v ideálním případě si v posteli zapálit cigaretu. Na naše výtky ohledně cigarety dotyčný reaguje naprostým nepochopením a následným nabídnutím krabičky. To je prostě... typicky čínské :-) Krátce poté, co se tato skupinka utiší, nastupuje druhá a aby toho nebylo málo, tak uprostřed noci máme to potěšení přivítat ještě jednu. Netrvá dlouho a všichni začínají postupně vstávat a odcházet.

Číňani jezdí na Hua Shan sledovat východ slunce a hodně jich vyráží právě takto na noc. Pár hodin se prospí a nejdéle ve čtyři už vyráží zabrat nejlepší místa na Východním vrcholu. To my si ještě trochu přispíme...

Xian - Terakotová armáda (25.4.2011)

Je 8:45 ráno a my vysedáme z vlaku na nádraží v Xianu. S davem vyjdeme ven, kde už na nás čeká drobná dívka s cedulí "Lepic". Hostel jsme si totiž rezervovali již v Pekingu, včetně vyzvednutí na nádraží. Necháváme se dovést k autu s nímž se pak zacpanými ulicemi prodíráme k hostelu. Zmatená situace nastává, když nás vysazují před jakýmsi hostelem, který nám nic neříká. Po krátkém dohadování zjišťujeme, že v Pekingu nám opravdu rezervovali tento, i když na letáčku zároveň ukazovali i na jiný. Jsme z toho trochu překvapeni, což ale velmi rychle vyprchá, když zjišťujeme, že tento je vážně moc hezký a dokonce i lépe situovaný. A navíc stojí v hezké staré ulici, která se každý večer mění na jeden velký trh s jídlem všeho druhu.

Později večer se naše ulice zahalí do vůně jídel všeho druhu.

Během chvilky, než nám připraví pokoj, si dáváme snídani a projíždíme internet. Samotný pokoj je stísněnější (6-bed dorm), ale jinak v pohodě. Co nejdříve vyrážíme, čeká nás nabitý den!

Dnes máme v plánu navštívit Terakotovou armádu a též sehnat jízdenky na dlouhý přesun do Taishanu, kam plánujeme pokračovat za tři dny. Jízdenky mají pochopitelně přednost. Vlakové nádraží v Xianu není tak monumentální jako Beijing-Xi, ale počtem lidí v jeho okolí se téměř vyrovnává. Využíváme naše počty a obsazujeme pro jistotu tři fronty doufajíce, že jedna z nich bude postupovat rychleji. Potkáváme zde také skupinku Čechů a vzájemně si sdělujeme dojmy z procestovaných míst. Největší talent na výběr fronty má Pája, nejen že je nejdříve u přepážky, ale navíc umí ochotný mladík za okýnkem i anglicky. Nadšení z nás rychle vyprchává, když nám oznamuje, že ze stanice Hua Shan (kam se v následujících dnech hodláme přesunout) do Taishanu nepořídíme vůbec nic a z Xianu už pouze "hard-seat". Z představy dvou hodin ve vlaku z pohoří Hua Shan zpět do Xianu a hned poté šestnácti hodin nočním vlakem na sedačce v přecpaném vagónu, na nás jdou mdloby. Nic jiného se ovšem vymyslet nedá, takže souhlasíme a lístky kupujeme. Můžeme být rádi aspoň za ně.

Když se následně pokoušíme zakoupit jízdenky z Taishanu do Pekingu, jsme odbyti stejným argumentem, který nám již v Pekingu znemožnil koupi jízdenek Xian-Taishan. V Číně je kvůli byrokratickým překážkám velmi omezen prodej jízdenek z jiných provincií. Pravděpodobně zde existují velmi malé inter-provinciální kvóty, které se obvykle hned zaplní. Soudíme dle toho, že se nám v Pekingu podařilo koupit lístky na málo vytíženou trasu Zhongwei-Xian, s tím, že máme velké štěstí, ale pro trasy Xian-Taishan a Taishan-Peking již nebylo k dispozici nic a byli jsme odkázáni na koupi přímo na místě. Když jsme tam dorazili, byly všechny lehátkové vozy již dávno vyprodány.

Módní kreace ze xianských ulic.

Smíšené pocity ze systému železniční dopravy zkoušíme rychle zahnat a na stanovišti před vlakovým nádražím nastupujeme do autobusu, který nás doveze k Terakotové armádě. Ta je od Xianu vzdálena asi 30 km. Cesta k ní trvá asi 75 minut a stojí 7 RMB.

Terakotová armáda, další z památek UNESCO na naší trase, je vlastně mauzoleum císaře Čchin a je stará asi 2200 let. V 70. letech 20. století narazil čirou náhodou jistý rolník na zlomek ukrytého pokladu a nedlouho poté se začalo kopat. Do dnešní doby bylo odkryto na 8000 hliněných vojáků (a též koňů, povozů či výzbroje), lišících se pozicí, výrazem tváře, účesem a výzbrojí; vojáci jsou všichni v tehdejší životní velikosti a údajně každý z nich je rovněž jedinečný. Panuje pověra, že toho, kdo by se dostal do hrobky císaře samotného, stihne neštěstí a tak zatím zůstává neobjevena, stejně jako je pravděpodobně stále ukryto velké množství terakotových vojáků.

Pit 1 - největší výstavní plocha odkrytých a zrekonstruovaných vojáků.

Vstupné do areálu nás vyšlo na 110 RMB, studentské na polovic. Batohy jsme byli nuceni nechat v úschovně a dál jít po svých více než půl kilometru podél nekončících stánků se suvenýry za dusného odpoledního parna. Druhou možností, jíž využívala většina čínských návštěvníků, bylo svezení turistickým vláčkem přímo od pokladen za odpovídající příplatek.

Ukázněné řady Terakotové armády.

V areálu se nachází několik velkých budov, jejichž návštěva spíše zdržuje. Nejdůležitější součástí jsou tři hangáry, které kryjí tzv. jámy (Pit 1, Pit 2, Pit 3), skrývající vlastní vykopávky. Lidmi přecpané a nezajímavé prostředí hangárů dojem z návštěvy sice poněkud sráží, na druhou stranu propracované detaily vojáků jsou úžasné. Další zajímavostí je v rohu pracující skupina archeologů, kteří oprašují a zkoumají úlomky a jejich skládáním navrací podobu rozbitým postavám.

Detail vojáčka a koně.

Venku je pořádné vedro, a tak vítáme klimatizované prostředí výstavních hal a zvolna všechny jámy procházíme. Martinův foťák pomalu vypovídá poslušnost a při pokusu o zaostření vydává zvuky podobné vosímu roji, čímž si nejednou vyslouží pobavené úsměvy opodál stojících návštěvníků. Focení je tedy pouze na Klárce.

Tito vojáci zatím čekají na vysvobození a rekonstrukci.

Po necelých dvou hodinách kochání se historií odcházíme zkusit štěstí při lovu kešky a poté už směřujeme ven z areálu. U stánků podél cesty zkoušíme smlouvat a docela se daří, aby taky ne, při zdejších vyšponovaných cenách. Při hledání restaurace to už tak příznívé není a nacházíme jen samá turistická bistra, předražená a nevábná. Nakonec si dáváme obyčejné zeleninové nudle, které spíš vypadají jako polévka a jsou snad úplně nejhorším jídlem, které jsme v Číně měli.

Jídlení ulička vedle našeho hostelu, Xian. (foto Efka)

Je už podvečer, vedro neustává a my sháníme autobus zpět do Xianu. Netrvá dlouho a už se vezeme. Večer chvíli relaxujeme na hostelu a jdeme se projít do přilehlých ulic, kde se odehrává typické čínské "divadlo" - večeře pod širým nebem. Přímo v naší uličce je spousta jednoduchých vývařoven, kde se opékají špízy, kousky masa a zelenina. Sedí se přímo na ulici u maličkých stolečků na ještě menších stoličkách. Dnes ještě odoláváme, ale nehodláme odjet z Xianu aniž bychom něco z místní kuchyně neokusili.