Peking - den druhý (18.4.2011)

Druhý den vstáváme poměrně brzy a čeká nás doslova "palácový den". Vyrážíme metrem přes celé město až na jeho severozápadní okraj k Letnímu paláci. Ten si vystavěla čínská císařská rodina jako letní sídlo a místo k relaxaci a odpočinku. Dnes sem chodí relaxovat, cvičit, odpočívat a poznávat kulturní krásy tisíce Číňanů denně. A do toho další zahraniční turisté. Vstupné se platí téměř do všech čínských památek, parky, paláce a kláštery nevyjímaje. Lístek sem stojí 60 RMB.

Nejdříve se necháme GPSkou zavést ke kešce, která je schovaná na severním úpatí Longevity Hill (Pahorek Dlouhého života). Potkáváme u ní jiný český pár... což není až tak překvapivé. Číňané samotní asi geocachingu moc neholdují a tak je dost velká šance, že u kešky potkáte někoho z Evropy nebo USA. Nebo rovnou z ČR :)

Řeka, obtékající areál Letního paláce ze severu.

Procházíme se rozlehlým parkem a prolézáme chrámy, které nám přijdou do cesty. Podél severního břehu jezera Kunming (které bylo, mimochodem, také vytvořeno uměle a zemina použita k navršení Pahorku Dlouhého života) se táhne zastřešená promenáda - tzv. Dlouhá chodba, která je krásně zdobená, ale nerušenému obdivování poněkud brání davy Číňanů a pokřikujících obchodníků všude kolem.

Chvíli pozorujeme skupinu cvičících Číňanů a potom lezeme cestou necestou nahoru k dominantě vrcholku - Věži Buddhovy vůně... Máme štěstí na počasí a seshora se nám nabízí pěkný výhled na celé jezero, 17ti obloukový klenutý most a pekingské panorama v pozadí.

Hlavní dominanta Letního paláce - Věž Buddhovy vůně.

Kocháme se výhledem (vidět je opravdu parádně) na jezero, město i nedaleký Park vonných kopců, kam chceme zajet ještě poslední den před odletem. Čas vyrazit dolů k jezeru, jsme celkem rádi, že ten krpál už znovu nahoru lézt nemusíme. Na Martina přichází hlad a tak si objednává v domnění, že bude mít nudle, dostane však nějaké nedobré mořské řasy. Co naplat, hlad je hlad. Po východním břehu jezera se ubíráme dále k jižnímu východu.

Letní palác - pohled přes jezero Kunming.

Cestou míjíme zdejší svostné mosty, již zmiňovaný sedmnáctiobloukový a jedem na způsob mostu v Mostaru. Ten bysme tedy při náledí přecházet nechtěli. Areál končí, vyjdeme ven a rozhlížíme se po autobusové zastávce, z níž si chytneme spojení zpět na sever ke stanici metra. Zanedlouho do jednoho takového naskakujeme. Bohužel zastavuje po pár set metrech na další zastávce, která je konečná... Je poledne, vedro jako kráva, ale co, nezbývá než se vydat ještě pořádný kus po svých podél nevábně vyhlížející několikaproudé silnice. Před stanicí metra si Klárka za odměnu u pouličního prodejce kupuje vykrajovaný ananas, když si chce ovšem o kus dál u jiného vyfotit techniku krájení, se zlou se potáže. Konkurenční boj je holt tvrdý...

Sedmnáctiobloukový most, Summer Palace.

Poznat v Pekingu autobusovou zastávku není problém, problém je zjistit kudy autobus pojede. Autobusy, jak jsme již lehce naťukli dříve, jsou označené čísly, což je jediné, čeho jsme se mohli chytit. Některé spoje měly ještě latinkou přepsaný název první a konečné stanice. Všechny zastávky mezitím jsou ale psány pouze v čínštině. Jednotlivá jízda stojí 1 RMB a bankovka se hází do kasičky přímo před řidičem. Jednou jsme jeli i jiným typem spoje, kde peníze vybírala zřízenkyně sedící u zadních dveří. Jízdné bylo nějak odstupňováno podle ujeté vzdálenosti, ale když jí nerozumíte, dáte opět 1 RMB a nic se neděje..

Šárka a autobusová zastávka, ona si - narozdíl od nás - přečetla víc než číslo spoje..

Metrem nás opět čeká cesta na opačný konec města - k Chrámu nebes (Tian Tan, Temple of Heaven). Nejdřív musíme ulovit něco k snědku a zapadáme do bistra hned u výlezu z metra - anglické menu nemají, ale pod stropem visí několik obrázků. Taky zkoušíme metodu ukázat někomu, kdo už má jídlo na stole, do talíře a risknout, že to bude to, co si myslíme. Domluva je složitá, ale nakonec si všichni objednáme jídlo a kolu a brzo dostáváme chutný oběd (jídlo za 13 RMB). Obě metody se ukázaly jako životaschopné. U Martina definitivně vyprchává prvotní respekt a dostává přežírací mánii ve stylu "musím ochutnat co nejvíc" a "čím pálivější, tím lepší", naopak Klárka si počíná obezřetněji. Oba to raději jistíme slivovicí ve zvyšujících se dávkách, což je zde velmi prozřetelné.

Posíleni vyrážíme dál k Chrámu nebes. Pořád to máme ještě kus pěšky, zdá se nám, že jsme vystoupili o metro dál než jsme si podle naší mapy mysleli. Cestu si aspoň zpříjemňujeme procházkou několika málo hutongy, které tu ještě zbyly.

Původní zástavba pekingských hutongů s typickou strukturou.

Areál Chrámu nebes je vystavěn podle severo-jižní osy. My přicházíme z jihu a kupujeme si tzv. Through ticket (35 RMB), který nám umožní vstup do všech nádvoří a chrámů.

Tento areál sloužil, jak název napovídá, čínským císařům k uctívání nebe, země, k modlitbám za dobrou úrodu a potažmo za úspěšné období jejich vlády. Procházíme přes Kruhový oltář a přes četná nádvoří až k hlavní a nejznámější budově - Síni modliteb za dobrou úrodu. Tento třípatrový chrám mají na svědomí šikovní tesaři, jelikož na jeho stavbu prý nebyl použit ani jeden hřebík.

Chrám nebes - Síň modliteb za dobrou úrodu

Máme štěstí, že už se blíží zavírací hodina zpoplatněného areálu a kolem nejsnavnějšího chrámu se už nemusíme přetlačovat s davy turistů. Jen co se dokocháme, vyrážíme na průzkum okolního parku. Hlavním cílem jsou, jak jinak, opět kešky. Zatímco jednu hledáme neúspěšně, u druhé si naštěstí spravíme chuť.
Navečer je park plný sportujících a zpívajících Číňanů. Někteří provozují obojí zároveň. Potkáváme jednotlivce, kteří pověsí batoh/kabelku na větev a věnují se relaxačnímu a harmonizačnímu cvičení. Potkáváme i skupinky, které si kopou s obdobou okřídleného hakisáku, nebo pána, který stojí v loubí a zpívá árie.
Večer jsme zakončili objednáním lístků na vlak (po první zkušenosti s nádražím si už raději připlatíme provizi a lístky objednáváme přes hostelovou recepci) a chutnou večeří v bistru kousek od našeho hostelu.

Za prvních pár dnů v Pekingu už jsme Číňany, alespoň myslíme, docela prokoukli. Ono stačí se s nima třeba projet metrem. Člověk zjistí, že jsou to  "skulinkáři"... jakmile se někde uvolní prostor, už jsou tam (ovšem v metru platí, že to musí být blízko výstupních dveří, aby se jim náhodou nestalo, že by se s davem neprotlačili ven. Prostor u protějších dveří byl spolehlivě vždycky volnější a my jsme ho rádi využívali.
V dopravě zásadně neznají pravidlo, že nejdřív je potřeba nechat pasažéry vystoupit a potom až nastupovat. Někdy jsme museli použít opravdu ostré lokty, abychom se protlačili z metra ven. Taky se nemůže stát, aby v metru zůstalo nějaké sedadlo nevyužité. Když jsme nastupovali na začáteční stanici vlaku, byli jsme svědky sprintu a čínské obratnosti, jak rychle zabírali sedačky. Když jsme jednou s Martinem stáli nad sedícími lidmi a dva z nich se zvedli k výstupu, podívali jsme se na sebe  "Sedneme si?", než jsme se otočili zpátky, už tam seděli dva Číňani. V tomhle případě nesmíte v Číně dlouho přemýšlet, ale konat!!

Peking - den první (17.4.2011)

Na Beijing Capital Airport přistáváme načas - v neděli 17.4.2011 v 4.30 ráno tamního času (což je plus 6 hodin oproti ČR). Šťastně se shledáváme i se všemi krosnami (teda ta Pájina přijíždí s otevřenou kapsou a chybí vidlička!!) a úspěšně z bankomatu vybíráme první yuany s portrétem Mao Ce-tunga.

Míříme na metro, které má podle průvodce jezdit od 5.30, ale podle cedule a nejezdících eskalátorů začíná provoz metra až v 6.30.

Máme s sebou průvodce Lonely Planet v češtině a jeho velkým nedostatkem je, že byl vydán ještě před Olympijskými hrami 2008 a tudíž je v lecčems těžce neaktuální. Často ovšem překvapí také příjemně, některé ceny za služby, které udává, jsou v současnosti nižší.

Metro nejede, jdeme zkusit taxi. Říkáme si, že 50 RMB na osobu by bylo fajn (kurz je asi 2,7 Kč za 1 RMB, pro zjednoduššení ale většinou vše násobíme třemi a pak si něco málo odmyslíme). Domluva s taxikářem je naše první setkání s neanglicky hovořícím Číňanem a úvod do kruté reality. Opravdu ne mnoho Číňanů vládne angličtinou.. Pomocí mapy, tužky a bločku cenu domlouváme cenu na 150 RMB za odvoz k hostelu. Později zjišťujeme, že kdybychom si odpustili smlouvání a jeli na tachometr, cena by byla kolem 100 RMB. První ponaučení - taxi na tachometr se v Číně vyplatí.

Povrchová doprava z letiště má výhodu v tom, že si můžeme cestou prohlížet okolí a nasávat první dojmy z Číny. Vítá nás nadmíru příznivé počasí, jasná obloha, po smogu ani památky a ranní chlad působí velmi svěže, zvlášť po tak dlouhém letu. První pohled na Peking se rovná záplavě rozestavěných věžáků, moderně vzhlížejících, spoutaných reklamními panely a obklíčených nadjezdy a podjezdy všeho druhu. Nutno říct, že Čína v našich očekáváních vypadala trochu jinak. Taxi nás zanedlouho vysazuje na opačném konci Shijia hutongu, než stojí náš hostel (Saga Youth International Hostel). Pěšky docházíme zbylých 500 m a jdeme se ubytovat. Pokoj pro nás mají volný hned, což je po dlouhém letu důvodem k radosti! Rezervaci jsme dělali hodně dopředu a noc nás vyšla na 40 RMB na osobu. Čtyřlůžák je prostorný a postele pohodlné. Dáváme si sprchu a hodinku klidu na lůžku. Potom už ale nemilosrdný budík a vzhůru do ulic!! Přece jen Peking je mega a času není nazbyt.

Pohled na Shijia hutong, jeden z nemnoha zbývajících příkladů původní zástavby.

Jdeme na metro Dengsikou, které máme nejblíž hostelu a kupujeme jednorázové přestupní jízdenky za 2 RMB. Pekingské metro je přehledné a moderní. Pokaždé je nutné projet bagáž rentgenem, ale zas tam moc nás to nezdržuje. Dengsikou je na jedné z novějších drah č. 5 a už od vestibulu je to znát. Vše nablýskané, precizní dvojjazyčné směrovky, prosklená přepážka odděluje nástupiště od kolejiště a dveře se otevřou, až po zastavení vlaku, v některých tunelech jsou vně vlaku plazmové obrazovky na kterých sviští reklamy.. zkrátka, čumíme jak puci :)

Vystupujeme na stanici Qianmen, na Náměstí Nebeského klidu - největším náměstí na světě, nechvalně proslulém masakrem čínských studentů v roce 1989. Chvilku nám trvá než se zorientujeme a zvolíme správný výlez z metra. Na povrchu zemském při vstupu na náměstí musíme projít další bezpečnostní kontrolou...
Náměstí procházíme od jihu k severu, směrem k Bráně Nebeského klidu se slavným portrétem Maa.

Mao, shlížející na náměstí Tian´anmen.

Z každé lampy veřejného osvětlení nás sledují bezpečnostní kamery všudypřítomného Velkého bratra a dodávají odlidštěné ploše náměstí zvláštní nádech. Pokračujeme s davem dál na sever, což nás dovede k pokladnám a vstupu do Zakázaného města. Číňané prý dnes už neradi používají tento název a upřednosťňují "Císařský palác". I na vstupence máme Imperial palace. Podle průvodce zaplatíme 80 RMB, ve skutečnosti 60 RMB... příjemné, takže si pořizujeme ještě hezkou mapku areálu.

Obrovský obdélníkový areál Císařského paláce pozvolna procházíme. Míjíme sály s neuvěřitelně opěvnými názvy (např. Brána nejvyšší harmonie, Síň Válečnické udatnosti, Palác Pozemského pokoje apod.)

Síň nejvyšší harmonie v Zakázaném městě.

Zajímavým zjištěním pro nás je fakt, že většina návštěvníků komplexu se drží na hlavní trase a postranní prostory tak skýtají mnohem více klidu. Doufajíc, že ranní slivovice zaúčinkuje, si zostra dáváme první čínské jídlo, směs zeleniny a masa s rýží, podávané zajímavě v samovroucím papiňáku. Zvedá se vítr a město se začíná halit do smogového příkrovu, to už ale pomalu severní bránou Zakázané město opouštíme. 

Panorama Zakázaného města.

Dále máme dnes namířeno do parku Jingshan. Jde o uměle vytvořený kopec k jehož navršení sloužila zemina vyhloubená při stavbe širokého kanálu, který obepíná celé Zakázané město. Pomalu si začínáme zvykat, že se bude do pekingských parků platit vstupné a Jingshan je v tomto ohledu se svými 2 RMB ještě levný. Místní pak mají vstupné předplaceno a identifikují se obdobou pražské opencard. Vyšplháme do kopce a při bičování nárazovým větrem se kocháme výhledy. Z kopečku Jingshan je krásný výhled na areál Císařského paláce (abychom neškorpili Číňany:)), i na okolní moderní zástavbu. Pokud není smog... a takových dní asi není v Pekingu mnoho, což jsme po pár dnech spolehlivě pocítili. Kromě toho všeho v parku úspěšně lovíme první čínskou kešku. Hurá!

Z parku Jingshan pozorujeme smog, pomalu pohlcující Zakázané město.

Zpětně hodnoceno, měli jsme veliké štěstí, že celé dopoledne nám vydrželo krásné počasí a modrá obloha. Odpolední vyhlídka už ovšem nebyla to pravé ořechové. Aby nebylo pekingských parků málo, přesouváme se opodál do dalšího, opět uměle navršeného kopce s typickou bílou pagodou na vrcholu. Ten se jmenuje Beihai a je to ve skutečnosti ostrůvek, vystupující nad stejnojmeným jezerem.

Pekingské parky Jingshan a Beihai.

Po zkušenosti s metrem nastává čas na seznámení s autobusovou dopravou, značenou jen v čínštině. Z předodjezdové geografické přípravy si pamatujeme čísla několika linek, které by měli jezdit směrem k Shijia hutongu. Při vstupu do autobusu hodíme 1 RMB do schránky a jedeme. Nevýhodou toho je nutnost mít u sebe vždy právě jeden yuan, schránka rozhodně nevrací. Od teď si je tedy pečlivě schraňujeme. Orientace je nakonec díky naší mapě bezproblémová a vystupujeme přesně tam, kde jsme si to představovali. Yesss!

Severozápadní roh zakázaného města i s příkopem, díky němuž vznilky dva pekingské parky.

Večer si unavení a zničení dáváme večeři v bistru kousek od hostelu, kde jsme našli skromné "english menu". Jsou to spíš špagety než nudle, s omáčkou a zeleninou za lidových 10 RMB. Chtěli jsme si objednat taky čaj, ale narazili jsme. Vyzkoušíme všechny možné variace od "tea" přes "čaj" i po podobně znějící slovíčko, které má podle slovníku v průvodci být čaj.. Nechápou. Poslední naději vkládáme do mosazné konvice, která stojí opodál. Ukazujeme na ní a za chvíli nám na stole přistávají sklenice s horkou vodou. Tak nic no.

Ještě vsuvka o čínských číslovkách a mimice. Právě v tomhle bistru se rozpomínáme na veselé historky jiných cestovatelů, jak ukázali na prstech číslo 2, tak jak jsme zvyklí (palec a ukazováček), a potom se divili, když jim přinesli 8 (např.) piv. Brzo se nám čínský  "prstoklad" dostane do krve a domluva je hned mnohem jednodušší. Vztyčený palec znamená v Číně 6, palec a ukazováček 8, na sedmičku jsme těch variací viděli víc, desítka jsou dva zkřížené ukazováčky. Jedničku musíte ukazovat vstyčeným ukazováčkem, dvojku ukazováčkem a prostředníčkem, atd. Devítku jsem asi zapomněla :)

Po večeři jdeme brzo spát. Kolem druhé ráno přijíždí na hostel Efka, která letěla jiným letem přes Moskvu.

Čína - plánování cesty

Ihned po Martinově návratu z Indie se vrháme na spřádání plánů na Čínu.
S naším dalším cestovním cílem se svěřujeme přátelům a několik z nich se k nám přidává. Odvahu mají hlavně holky! Letenku si kupuje Pája a Adéla. O něco později se k nám přidává ještě Efka. Adél nakonec kvůli problémům v práci nemůže jet a počet cestujících se tedy ustaluje na 4 kusech.

Martin se dobrovolně zhostil pečlivé přípravy itineráře. Plán je následující:
16.4. let Praha - Kyjev - Peking
17.4. přílet do Pekingu, Zakázané město
18.4. Peking - Letní palác, Chrám nebes
19.4. Velká čínská zeď, Mutianyu
20.4. Peking
21.4. celodenní přesun vlakem Peking - Zhongwei
22.4. Zhongwei, Shapotou
23.4. Shapotou - poušť Tengger
24.4. Shapotou - poušť Tengger, večer odjezd nočním vlakem do Xianu
25.4. Xian - Terakotová armáda
26.4. pohoří Hua Shan
27.4. pohoří Hua Shan
28.4. pohoří Hua Shan, noční vlak do Tai Shan Mountain
29.4. hora Tai Shan, noční vlak do Pekingu
30.4. Peking
1.5.  ráno odlet Peking - Kyjev - Praha

Člověk míní, Čína mění... to jsme teprve měli zjistit, ale zpětně nutno říct, že i přes komplikace, které nastaly, byl odklon od původního plánu minimální a vyšlo nám to téměř perfektně!!

The road starts in China..

Spouštíme nový blog a začínáme pěkně zostra - prvním cestovatelským příspěvkem . Ty budou snad do budoucna hlavním stavebním kamenem našeho internetového "deníčku".

Proč Doky team? Jako Doky team fungujeme už přes rok na poli geocachingu. Výběr názvu pro blog jsme nechtěli moc překombinovat a tak zůstáváme u oblíbeného a osvědčeného Dokyho. Doky je také náš zelený žabák, který toho z nás tří nacestoval suverénně nejvíc.

Úplně originální Doky je z Plzně a s láskou na něj vzpomínáme :)

Proč blog? Ne, že bychom si nalhávali, že našimi zážitky z cest budeme oblažovat případnou skupinku čtenářů. Internetový blog bude sloužit hlavně nám, jako takový deníček .. ve víře, že cyber prostor nám poskytne trvalou památku. Někteří z nás jsou dost bordeláři a tak skutečný papírový deníček je vystaven neustálému nebezpečí ztráty beze stopy. To by tomuhle nemělo hrozit. 

A proč Čína? Původnní idea vznikla snad už loni o prázdninách nebo během září, když byl Martin v Indii. Klárka doma tiše záviděla a začali jsme spřádat plány na další velkou cestu. Úplně první padnul jako cíl New York. Záhy jsme ale zjistili, že letenky do New Yorku jsou zhruba stejně drahé (levné..) jako do Pekingu. A Peking přeci jen zní jako větší exotika. Rychleji se mění a jeho návštěva se nám najednou jevila mnohem víc akutní než návštěva New Yorku. Taky jsme si říkali, že náklady na pobyt v Číně budou o dost menší než v USA. Dva dny po Martinově návratu z Indie jsme koupili letenky do Pekingu.

FOTKY NA BLOGU jsou naše vlastní, pokud není uvedeno jinak. Pokud by se Vám natolik líbily, že byste je chtěli kopírovat nebo někde použít, ozvěte se nám, prosím, a domluvíme se. Díky.