Peking - den první (17.4.2011)

Na Beijing Capital Airport přistáváme načas - v neděli 17.4.2011 v 4.30 ráno tamního času (což je plus 6 hodin oproti ČR). Šťastně se shledáváme i se všemi krosnami (teda ta Pájina přijíždí s otevřenou kapsou a chybí vidlička!!) a úspěšně z bankomatu vybíráme první yuany s portrétem Mao Ce-tunga.

Míříme na metro, které má podle průvodce jezdit od 5.30, ale podle cedule a nejezdících eskalátorů začíná provoz metra až v 6.30.

Máme s sebou průvodce Lonely Planet v češtině a jeho velkým nedostatkem je, že byl vydán ještě před Olympijskými hrami 2008 a tudíž je v lecčems těžce neaktuální. Často ovšem překvapí také příjemně, některé ceny za služby, které udává, jsou v současnosti nižší.

Metro nejede, jdeme zkusit taxi. Říkáme si, že 50 RMB na osobu by bylo fajn (kurz je asi 2,7 Kč za 1 RMB, pro zjednoduššení ale většinou vše násobíme třemi a pak si něco málo odmyslíme). Domluva s taxikářem je naše první setkání s neanglicky hovořícím Číňanem a úvod do kruté reality. Opravdu ne mnoho Číňanů vládne angličtinou.. Pomocí mapy, tužky a bločku cenu domlouváme cenu na 150 RMB za odvoz k hostelu. Později zjišťujeme, že kdybychom si odpustili smlouvání a jeli na tachometr, cena by byla kolem 100 RMB. První ponaučení - taxi na tachometr se v Číně vyplatí.

Povrchová doprava z letiště má výhodu v tom, že si můžeme cestou prohlížet okolí a nasávat první dojmy z Číny. Vítá nás nadmíru příznivé počasí, jasná obloha, po smogu ani památky a ranní chlad působí velmi svěže, zvlášť po tak dlouhém letu. První pohled na Peking se rovná záplavě rozestavěných věžáků, moderně vzhlížejících, spoutaných reklamními panely a obklíčených nadjezdy a podjezdy všeho druhu. Nutno říct, že Čína v našich očekáváních vypadala trochu jinak. Taxi nás zanedlouho vysazuje na opačném konci Shijia hutongu, než stojí náš hostel (Saga Youth International Hostel). Pěšky docházíme zbylých 500 m a jdeme se ubytovat. Pokoj pro nás mají volný hned, což je po dlouhém letu důvodem k radosti! Rezervaci jsme dělali hodně dopředu a noc nás vyšla na 40 RMB na osobu. Čtyřlůžák je prostorný a postele pohodlné. Dáváme si sprchu a hodinku klidu na lůžku. Potom už ale nemilosrdný budík a vzhůru do ulic!! Přece jen Peking je mega a času není nazbyt.

Pohled na Shijia hutong, jeden z nemnoha zbývajících příkladů původní zástavby.

Jdeme na metro Dengsikou, které máme nejblíž hostelu a kupujeme jednorázové přestupní jízdenky za 2 RMB. Pekingské metro je přehledné a moderní. Pokaždé je nutné projet bagáž rentgenem, ale zas tam moc nás to nezdržuje. Dengsikou je na jedné z novějších drah č. 5 a už od vestibulu je to znát. Vše nablýskané, precizní dvojjazyčné směrovky, prosklená přepážka odděluje nástupiště od kolejiště a dveře se otevřou, až po zastavení vlaku, v některých tunelech jsou vně vlaku plazmové obrazovky na kterých sviští reklamy.. zkrátka, čumíme jak puci :)

Vystupujeme na stanici Qianmen, na Náměstí Nebeského klidu - největším náměstí na světě, nechvalně proslulém masakrem čínských studentů v roce 1989. Chvilku nám trvá než se zorientujeme a zvolíme správný výlez z metra. Na povrchu zemském při vstupu na náměstí musíme projít další bezpečnostní kontrolou...
Náměstí procházíme od jihu k severu, směrem k Bráně Nebeského klidu se slavným portrétem Maa.

Mao, shlížející na náměstí Tian´anmen.

Z každé lampy veřejného osvětlení nás sledují bezpečnostní kamery všudypřítomného Velkého bratra a dodávají odlidštěné ploše náměstí zvláštní nádech. Pokračujeme s davem dál na sever, což nás dovede k pokladnám a vstupu do Zakázaného města. Číňané prý dnes už neradi používají tento název a upřednosťňují "Císařský palác". I na vstupence máme Imperial palace. Podle průvodce zaplatíme 80 RMB, ve skutečnosti 60 RMB... příjemné, takže si pořizujeme ještě hezkou mapku areálu.

Obrovský obdélníkový areál Císařského paláce pozvolna procházíme. Míjíme sály s neuvěřitelně opěvnými názvy (např. Brána nejvyšší harmonie, Síň Válečnické udatnosti, Palác Pozemského pokoje apod.)

Síň nejvyšší harmonie v Zakázaném městě.

Zajímavým zjištěním pro nás je fakt, že většina návštěvníků komplexu se drží na hlavní trase a postranní prostory tak skýtají mnohem více klidu. Doufajíc, že ranní slivovice zaúčinkuje, si zostra dáváme první čínské jídlo, směs zeleniny a masa s rýží, podávané zajímavě v samovroucím papiňáku. Zvedá se vítr a město se začíná halit do smogového příkrovu, to už ale pomalu severní bránou Zakázané město opouštíme. 

Panorama Zakázaného města.

Dále máme dnes namířeno do parku Jingshan. Jde o uměle vytvořený kopec k jehož navršení sloužila zemina vyhloubená při stavbe širokého kanálu, který obepíná celé Zakázané město. Pomalu si začínáme zvykat, že se bude do pekingských parků platit vstupné a Jingshan je v tomto ohledu se svými 2 RMB ještě levný. Místní pak mají vstupné předplaceno a identifikují se obdobou pražské opencard. Vyšplháme do kopce a při bičování nárazovým větrem se kocháme výhledy. Z kopečku Jingshan je krásný výhled na areál Císařského paláce (abychom neškorpili Číňany:)), i na okolní moderní zástavbu. Pokud není smog... a takových dní asi není v Pekingu mnoho, což jsme po pár dnech spolehlivě pocítili. Kromě toho všeho v parku úspěšně lovíme první čínskou kešku. Hurá!

Z parku Jingshan pozorujeme smog, pomalu pohlcující Zakázané město.

Zpětně hodnoceno, měli jsme veliké štěstí, že celé dopoledne nám vydrželo krásné počasí a modrá obloha. Odpolední vyhlídka už ovšem nebyla to pravé ořechové. Aby nebylo pekingských parků málo, přesouváme se opodál do dalšího, opět uměle navršeného kopce s typickou bílou pagodou na vrcholu. Ten se jmenuje Beihai a je to ve skutečnosti ostrůvek, vystupující nad stejnojmeným jezerem.

Pekingské parky Jingshan a Beihai.

Po zkušenosti s metrem nastává čas na seznámení s autobusovou dopravou, značenou jen v čínštině. Z předodjezdové geografické přípravy si pamatujeme čísla několika linek, které by měli jezdit směrem k Shijia hutongu. Při vstupu do autobusu hodíme 1 RMB do schránky a jedeme. Nevýhodou toho je nutnost mít u sebe vždy právě jeden yuan, schránka rozhodně nevrací. Od teď si je tedy pečlivě schraňujeme. Orientace je nakonec díky naší mapě bezproblémová a vystupujeme přesně tam, kde jsme si to představovali. Yesss!

Severozápadní roh zakázaného města i s příkopem, díky němuž vznilky dva pekingské parky.

Večer si unavení a zničení dáváme večeři v bistru kousek od hostelu, kde jsme našli skromné "english menu". Jsou to spíš špagety než nudle, s omáčkou a zeleninou za lidových 10 RMB. Chtěli jsme si objednat taky čaj, ale narazili jsme. Vyzkoušíme všechny možné variace od "tea" přes "čaj" i po podobně znějící slovíčko, které má podle slovníku v průvodci být čaj.. Nechápou. Poslední naději vkládáme do mosazné konvice, která stojí opodál. Ukazujeme na ní a za chvíli nám na stole přistávají sklenice s horkou vodou. Tak nic no.

Ještě vsuvka o čínských číslovkách a mimice. Právě v tomhle bistru se rozpomínáme na veselé historky jiných cestovatelů, jak ukázali na prstech číslo 2, tak jak jsme zvyklí (palec a ukazováček), a potom se divili, když jim přinesli 8 (např.) piv. Brzo se nám čínský  "prstoklad" dostane do krve a domluva je hned mnohem jednodušší. Vztyčený palec znamená v Číně 6, palec a ukazováček 8, na sedmičku jsme těch variací viděli víc, desítka jsou dva zkřížené ukazováčky. Jedničku musíte ukazovat vstyčeným ukazováčkem, dvojku ukazováčkem a prostředníčkem, atd. Devítku jsem asi zapomněla :)

Po večeři jdeme brzo spát. Kolem druhé ráno přijíždí na hostel Efka, která letěla jiným letem přes Moskvu.