Xian - Terakotová armáda (25.4.2011)

Je 8:45 ráno a my vysedáme z vlaku na nádraží v Xianu. S davem vyjdeme ven, kde už na nás čeká drobná dívka s cedulí "Lepic". Hostel jsme si totiž rezervovali již v Pekingu, včetně vyzvednutí na nádraží. Necháváme se dovést k autu s nímž se pak zacpanými ulicemi prodíráme k hostelu. Zmatená situace nastává, když nás vysazují před jakýmsi hostelem, který nám nic neříká. Po krátkém dohadování zjišťujeme, že v Pekingu nám opravdu rezervovali tento, i když na letáčku zároveň ukazovali i na jiný. Jsme z toho trochu překvapeni, což ale velmi rychle vyprchá, když zjišťujeme, že tento je vážně moc hezký a dokonce i lépe situovaný. A navíc stojí v hezké staré ulici, která se každý večer mění na jeden velký trh s jídlem všeho druhu.

Později večer se naše ulice zahalí do vůně jídel všeho druhu.

Během chvilky, než nám připraví pokoj, si dáváme snídani a projíždíme internet. Samotný pokoj je stísněnější (6-bed dorm), ale jinak v pohodě. Co nejdříve vyrážíme, čeká nás nabitý den!

Dnes máme v plánu navštívit Terakotovou armádu a též sehnat jízdenky na dlouhý přesun do Taishanu, kam plánujeme pokračovat za tři dny. Jízdenky mají pochopitelně přednost. Vlakové nádraží v Xianu není tak monumentální jako Beijing-Xi, ale počtem lidí v jeho okolí se téměř vyrovnává. Využíváme naše počty a obsazujeme pro jistotu tři fronty doufajíce, že jedna z nich bude postupovat rychleji. Potkáváme zde také skupinku Čechů a vzájemně si sdělujeme dojmy z procestovaných míst. Největší talent na výběr fronty má Pája, nejen že je nejdříve u přepážky, ale navíc umí ochotný mladík za okýnkem i anglicky. Nadšení z nás rychle vyprchává, když nám oznamuje, že ze stanice Hua Shan (kam se v následujících dnech hodláme přesunout) do Taishanu nepořídíme vůbec nic a z Xianu už pouze "hard-seat". Z představy dvou hodin ve vlaku z pohoří Hua Shan zpět do Xianu a hned poté šestnácti hodin nočním vlakem na sedačce v přecpaném vagónu, na nás jdou mdloby. Nic jiného se ovšem vymyslet nedá, takže souhlasíme a lístky kupujeme. Můžeme být rádi aspoň za ně.

Když se následně pokoušíme zakoupit jízdenky z Taishanu do Pekingu, jsme odbyti stejným argumentem, který nám již v Pekingu znemožnil koupi jízdenek Xian-Taishan. V Číně je kvůli byrokratickým překážkám velmi omezen prodej jízdenek z jiných provincií. Pravděpodobně zde existují velmi malé inter-provinciální kvóty, které se obvykle hned zaplní. Soudíme dle toho, že se nám v Pekingu podařilo koupit lístky na málo vytíženou trasu Zhongwei-Xian, s tím, že máme velké štěstí, ale pro trasy Xian-Taishan a Taishan-Peking již nebylo k dispozici nic a byli jsme odkázáni na koupi přímo na místě. Když jsme tam dorazili, byly všechny lehátkové vozy již dávno vyprodány.

Módní kreace ze xianských ulic.

Smíšené pocity ze systému železniční dopravy zkoušíme rychle zahnat a na stanovišti před vlakovým nádražím nastupujeme do autobusu, který nás doveze k Terakotové armádě. Ta je od Xianu vzdálena asi 30 km. Cesta k ní trvá asi 75 minut a stojí 7 RMB.

Terakotová armáda, další z památek UNESCO na naší trase, je vlastně mauzoleum císaře Čchin a je stará asi 2200 let. V 70. letech 20. století narazil čirou náhodou jistý rolník na zlomek ukrytého pokladu a nedlouho poté se začalo kopat. Do dnešní doby bylo odkryto na 8000 hliněných vojáků (a též koňů, povozů či výzbroje), lišících se pozicí, výrazem tváře, účesem a výzbrojí; vojáci jsou všichni v tehdejší životní velikosti a údajně každý z nich je rovněž jedinečný. Panuje pověra, že toho, kdo by se dostal do hrobky císaře samotného, stihne neštěstí a tak zatím zůstává neobjevena, stejně jako je pravděpodobně stále ukryto velké množství terakotových vojáků.

Pit 1 - největší výstavní plocha odkrytých a zrekonstruovaných vojáků.

Vstupné do areálu nás vyšlo na 110 RMB, studentské na polovic. Batohy jsme byli nuceni nechat v úschovně a dál jít po svých více než půl kilometru podél nekončících stánků se suvenýry za dusného odpoledního parna. Druhou možností, jíž využívala většina čínských návštěvníků, bylo svezení turistickým vláčkem přímo od pokladen za odpovídající příplatek.

Ukázněné řady Terakotové armády.

V areálu se nachází několik velkých budov, jejichž návštěva spíše zdržuje. Nejdůležitější součástí jsou tři hangáry, které kryjí tzv. jámy (Pit 1, Pit 2, Pit 3), skrývající vlastní vykopávky. Lidmi přecpané a nezajímavé prostředí hangárů dojem z návštěvy sice poněkud sráží, na druhou stranu propracované detaily vojáků jsou úžasné. Další zajímavostí je v rohu pracující skupina archeologů, kteří oprašují a zkoumají úlomky a jejich skládáním navrací podobu rozbitým postavám.

Detail vojáčka a koně.

Venku je pořádné vedro, a tak vítáme klimatizované prostředí výstavních hal a zvolna všechny jámy procházíme. Martinův foťák pomalu vypovídá poslušnost a při pokusu o zaostření vydává zvuky podobné vosímu roji, čímž si nejednou vyslouží pobavené úsměvy opodál stojících návštěvníků. Focení je tedy pouze na Klárce.

Tito vojáci zatím čekají na vysvobození a rekonstrukci.

Po necelých dvou hodinách kochání se historií odcházíme zkusit štěstí při lovu kešky a poté už směřujeme ven z areálu. U stánků podél cesty zkoušíme smlouvat a docela se daří, aby taky ne, při zdejších vyšponovaných cenách. Při hledání restaurace to už tak příznívé není a nacházíme jen samá turistická bistra, předražená a nevábná. Nakonec si dáváme obyčejné zeleninové nudle, které spíš vypadají jako polévka a jsou snad úplně nejhorším jídlem, které jsme v Číně měli.

Jídlení ulička vedle našeho hostelu, Xian. (foto Efka)

Je už podvečer, vedro neustává a my sháníme autobus zpět do Xianu. Netrvá dlouho a už se vezeme. Večer chvíli relaxujeme na hostelu a jdeme se projít do přilehlých ulic, kde se odehrává typické čínské "divadlo" - večeře pod širým nebem. Přímo v naší uličce je spousta jednoduchých vývařoven, kde se opékají špízy, kousky masa a zelenina. Sedí se přímo na ulici u maličkých stolečků na ještě menších stoličkách. Dnes ještě odoláváme, ale nehodláme odjet z Xianu aniž bychom něco z místní kuchyně neokusili.

Shapotou III a noční přejezd do Xianu (24.4.2011)

Je před námi poslední den v Shapotou, který chceme strávit průzkumem druhé strany řeky, včetně několika vesniček, zrekonstruovaného úseku velké zdi a vzdálenějších částí kaňonu Huang He. Vše co pro to musíme udělat je koupit si vstupenku a přejít po závěsném mostě na druhou stranu řeky. Pája zůstává v chatce a my tři vyrážíme dohodnutým taxíkem do pouštního areálu, kde konečně dáváme 90 RMB za vstupné (Martin a Efka 45 RMB za poloviční studentské) a jdeme opět dolů k řece na most.

Duny v poušti Tengger.

Klárku docela láká svést se na laně přes řeku a zase zpět, ale nakonec kromě silného větru rozhoduje především cena a za 150 RMB si tuhle srandu ráda odpustí. Za mostem cesta pokračuje po rovné, zdánlivě nekonečné asfaltové silnici a míjejíce vesničku se stáčí podél meandru až k dalšímu zachovalému vodnímu mlýnu a dále na vyvýšený hřeben, kde byl zrekonstruován úsek Velké čínské zdi, která tu i podle mapy v minulosti stávala. Se zdí u Pekingu se ovšem nedá srovnávat, působí příliš uměle, jak přemírou betonu, tak svoji délkou 150 metrů, po níž se následně promění do zdobeného chodníčku a později asfaltové cesty, směřující k nedaleké pagodě.

Krátký úsek Dlouhé zdi vně meandru Huang He.

Chystáme se pokračovat dále až za další zátočinu řeky, aby se nám otevřel pohled na soutěsku řeky a okolní hory. To s sebou nevyhnutelně nese projití další z vesniček. Na pohled sice vypadá přívětivě, s políčky vyskládanými podél řeky a s malými zaprášenými domky, ale díky několika zuřivým psům se její průchod stává adrenalinovou záležitostí.

Hned ten první vypadá velice nepřátelsky, nelíbí se ani Klárce, natož pak milovníkům koček Efce a Martinovi. Naštěstí jde nedaleko nás místní babička a důrazně ho uklidňuje. Ta ovšem za chvíli odbočuje a po dalším štěkajícím incidentu, odděleným od nás jen chatrným děravým plůtkem, usuzujeme, že nejlepší bude náš výlet stočit jiným směrem.

Hodná a odvážná místní babička.

Šplháme na kopec nad vesnicí a oklikou směřujeme zpět k malé pagodě vyčnívající nad úsekem Velké čínské zdi. To v sobě nese šplhání, podejití kolosálního dálničního mostu nad Žlutou řekou s provozem deset aut za hodinu a kličkování po úzkých hřebínkách, krajinou jak vystřiženou z průvodce o Arizoně.

Dálnice vedoucí pustou krajinou do nikam.

U pagody se začíná zdvihat vítr, písek víří nad zemí a v dáli vidíme menší písečné tornádo. Krásné pohledy do okolí se tedy příliš nevychutnáváme, halíme se do šátků a scházíme zpět k zavěšenému mostu, ústícímu v pouštním areálu Shapotou. Pouze Martin je blahem bez sebe, že jsme se ocitli uprostřed malé písečné bouře :-)

Pagoda, nebo spíše altánek, shlížející na Huang He, klikatící se v údolí.

Zpět v areálu zvažujeme projížďku na velbloudech, když ale vidíme, jakým způsobem jsou velbloudi nuceni k poslušnosti, nehodláme na takovéto trápení přispívat a kopec raději vyběhneme po svých. Nehledě na to, že mučit je našima kilama je horší než v případě drobných Číňanů. Průměrný čínský turista je přece jen o něco lehčí než ... Martin :)

Jídlo si opět dopřáváme v naší oblíbené restauraci. Chvíli poté, co se usadíme, hlasitě prásknou dveře a dovnitř se navane množství písku a prachu. Servírky narychlo přiskočí a všemi silami se je snaží zajistit proti poryvům větru. Venku řádí pěkná písečná bouře, z čehož je Martin absolutně nadšen. Netrvá sice dlouho, ale obloha poté zůstává podivně nabělelá a počasí není zdaleka tak přívětivé, jako v předchozích dnech.

Už ale nastává čas vyrazit a protože autobus jsme za celou dobu pobytu neviděli, zůstáváme u osvědčeného taxíku. Cestou ještě vyzvedáváme Páju s krosnama a vracíme se do Zhongwei. K našemu překvapení nás taxikář bere úplně jinou cestou, která se zdá být delší, ale o to zajímavější, míjející nejrůznější vesničky a zavlažovaná políčka přímo na břehu Huang He. A za cestu platíme stejně, takže jsme spokojeni.

Chrám Gao Miao v Zhongwei, obklopen krásným parkem.

Ze Zhongwei nám ve 21:14 odjíždí noční vlak do Xianu (Sianu, Šianu, jak je libo, během pobytu v Číně jsme se setkali s různými druhy výslovnosti a i naše se časem měnila). Zbytek času trávíme v parku, jež obklopuje krásný chrám Gao Miao a v němž jsou pagody, vodní kanály, po nichž je možné jezdit na šlapadle a především příjemná atmosféra. Poté ještě nakupujeme zásoby na cestu a jdeme na večeři do malého zaplněného bistra, které na rozdíl od některých jiných v okolí vypadá velice přátelsky. Objednáváme si nudle se zeleninou a jako bonus můžeme v otevřené kuchyni sledovat jejich ruční přípravu. O to více nám pak chutná!

Na trasu Zhongwei-Xian máme zakoupené lehátkové místenky, tzv. hard sleep; bláhově jsme si plánovali, jak všechny dlouhé noční přesuny strávíme vleže, ale nakonec byla tato trasa, především kvůli čínské byrokracii, jedinou.

V porovnání s indickou "hard sleep" třídou hodnotí Martin s Efkou naše lehátka jako velmi luxusní. Ne že by v Indii byla tato vlaková třída špatná, ale zde je to vyloženě perfektní. Je tu čisto, klid, krásné a pohodlné postele, vlak se jen příjemně houpá a nehlučí. Úplně nám bylo líto ráno vstát a vystoupit :)