Xian - Terakotová armáda (25.4.2011)

Je 8:45 ráno a my vysedáme z vlaku na nádraží v Xianu. S davem vyjdeme ven, kde už na nás čeká drobná dívka s cedulí "Lepic". Hostel jsme si totiž rezervovali již v Pekingu, včetně vyzvednutí na nádraží. Necháváme se dovést k autu s nímž se pak zacpanými ulicemi prodíráme k hostelu. Zmatená situace nastává, když nás vysazují před jakýmsi hostelem, který nám nic neříká. Po krátkém dohadování zjišťujeme, že v Pekingu nám opravdu rezervovali tento, i když na letáčku zároveň ukazovali i na jiný. Jsme z toho trochu překvapeni, což ale velmi rychle vyprchá, když zjišťujeme, že tento je vážně moc hezký a dokonce i lépe situovaný. A navíc stojí v hezké staré ulici, která se každý večer mění na jeden velký trh s jídlem všeho druhu.

Později večer se naše ulice zahalí do vůně jídel všeho druhu.

Během chvilky, než nám připraví pokoj, si dáváme snídani a projíždíme internet. Samotný pokoj je stísněnější (6-bed dorm), ale jinak v pohodě. Co nejdříve vyrážíme, čeká nás nabitý den!

Dnes máme v plánu navštívit Terakotovou armádu a též sehnat jízdenky na dlouhý přesun do Taishanu, kam plánujeme pokračovat za tři dny. Jízdenky mají pochopitelně přednost. Vlakové nádraží v Xianu není tak monumentální jako Beijing-Xi, ale počtem lidí v jeho okolí se téměř vyrovnává. Využíváme naše počty a obsazujeme pro jistotu tři fronty doufajíce, že jedna z nich bude postupovat rychleji. Potkáváme zde také skupinku Čechů a vzájemně si sdělujeme dojmy z procestovaných míst. Největší talent na výběr fronty má Pája, nejen že je nejdříve u přepážky, ale navíc umí ochotný mladík za okýnkem i anglicky. Nadšení z nás rychle vyprchává, když nám oznamuje, že ze stanice Hua Shan (kam se v následujících dnech hodláme přesunout) do Taishanu nepořídíme vůbec nic a z Xianu už pouze "hard-seat". Z představy dvou hodin ve vlaku z pohoří Hua Shan zpět do Xianu a hned poté šestnácti hodin nočním vlakem na sedačce v přecpaném vagónu, na nás jdou mdloby. Nic jiného se ovšem vymyslet nedá, takže souhlasíme a lístky kupujeme. Můžeme být rádi aspoň za ně.

Když se následně pokoušíme zakoupit jízdenky z Taishanu do Pekingu, jsme odbyti stejným argumentem, který nám již v Pekingu znemožnil koupi jízdenek Xian-Taishan. V Číně je kvůli byrokratickým překážkám velmi omezen prodej jízdenek z jiných provincií. Pravděpodobně zde existují velmi malé inter-provinciální kvóty, které se obvykle hned zaplní. Soudíme dle toho, že se nám v Pekingu podařilo koupit lístky na málo vytíženou trasu Zhongwei-Xian, s tím, že máme velké štěstí, ale pro trasy Xian-Taishan a Taishan-Peking již nebylo k dispozici nic a byli jsme odkázáni na koupi přímo na místě. Když jsme tam dorazili, byly všechny lehátkové vozy již dávno vyprodány.

Módní kreace ze xianských ulic.

Smíšené pocity ze systému železniční dopravy zkoušíme rychle zahnat a na stanovišti před vlakovým nádražím nastupujeme do autobusu, který nás doveze k Terakotové armádě. Ta je od Xianu vzdálena asi 30 km. Cesta k ní trvá asi 75 minut a stojí 7 RMB.

Terakotová armáda, další z památek UNESCO na naší trase, je vlastně mauzoleum císaře Čchin a je stará asi 2200 let. V 70. letech 20. století narazil čirou náhodou jistý rolník na zlomek ukrytého pokladu a nedlouho poté se začalo kopat. Do dnešní doby bylo odkryto na 8000 hliněných vojáků (a též koňů, povozů či výzbroje), lišících se pozicí, výrazem tváře, účesem a výzbrojí; vojáci jsou všichni v tehdejší životní velikosti a údajně každý z nich je rovněž jedinečný. Panuje pověra, že toho, kdo by se dostal do hrobky císaře samotného, stihne neštěstí a tak zatím zůstává neobjevena, stejně jako je pravděpodobně stále ukryto velké množství terakotových vojáků.

Pit 1 - největší výstavní plocha odkrytých a zrekonstruovaných vojáků.

Vstupné do areálu nás vyšlo na 110 RMB, studentské na polovic. Batohy jsme byli nuceni nechat v úschovně a dál jít po svých více než půl kilometru podél nekončících stánků se suvenýry za dusného odpoledního parna. Druhou možností, jíž využívala většina čínských návštěvníků, bylo svezení turistickým vláčkem přímo od pokladen za odpovídající příplatek.

Ukázněné řady Terakotové armády.

V areálu se nachází několik velkých budov, jejichž návštěva spíše zdržuje. Nejdůležitější součástí jsou tři hangáry, které kryjí tzv. jámy (Pit 1, Pit 2, Pit 3), skrývající vlastní vykopávky. Lidmi přecpané a nezajímavé prostředí hangárů dojem z návštěvy sice poněkud sráží, na druhou stranu propracované detaily vojáků jsou úžasné. Další zajímavostí je v rohu pracující skupina archeologů, kteří oprašují a zkoumají úlomky a jejich skládáním navrací podobu rozbitým postavám.

Detail vojáčka a koně.

Venku je pořádné vedro, a tak vítáme klimatizované prostředí výstavních hal a zvolna všechny jámy procházíme. Martinův foťák pomalu vypovídá poslušnost a při pokusu o zaostření vydává zvuky podobné vosímu roji, čímž si nejednou vyslouží pobavené úsměvy opodál stojících návštěvníků. Focení je tedy pouze na Klárce.

Tito vojáci zatím čekají na vysvobození a rekonstrukci.

Po necelých dvou hodinách kochání se historií odcházíme zkusit štěstí při lovu kešky a poté už směřujeme ven z areálu. U stánků podél cesty zkoušíme smlouvat a docela se daří, aby taky ne, při zdejších vyšponovaných cenách. Při hledání restaurace to už tak příznívé není a nacházíme jen samá turistická bistra, předražená a nevábná. Nakonec si dáváme obyčejné zeleninové nudle, které spíš vypadají jako polévka a jsou snad úplně nejhorším jídlem, které jsme v Číně měli.

Jídlení ulička vedle našeho hostelu, Xian. (foto Efka)

Je už podvečer, vedro neustává a my sháníme autobus zpět do Xianu. Netrvá dlouho a už se vezeme. Večer chvíli relaxujeme na hostelu a jdeme se projít do přilehlých ulic, kde se odehrává typické čínské "divadlo" - večeře pod širým nebem. Přímo v naší uličce je spousta jednoduchých vývařoven, kde se opékají špízy, kousky masa a zelenina. Sedí se přímo na ulici u maličkých stolečků na ještě menších stoličkách. Dnes ještě odoláváme, ale nehodláme odjet z Xianu aniž bychom něco z místní kuchyně neokusili.