Zhongwei - Shapotou I (22.4.2011)

Je ráno, příjemně jsme se vyspali a z okna slyšíme švitoření hlasů, vyvolávání a troubení aut. Zatímco jsme spali, tak se nám pod okny, kde bylo v noci pusto a prázdno, rozvinulo tržiště. Balíme věci a jdeme na lekci pantomimy, jinými slovy vysvětlit recepční, že si tam potřebujeme uschovat na půl dne krosny. Máme v plánu zajít do jisté turistické kanceláře, kde mají mluvit anglicky a mohou zde zajistit výlety do pouště Tengger, což je na následující tři dny cíl naší cesty.

Ranní ruch na trhu v Zhongwei.

Cestou si na trhu kupujeme výborné čerstvé sušenky a banány. O něco později, když si Martin uvědomuje, že v poušti by se mohly hodit i sluneční brýle, se stavujeme ještě pro ně. Město vypadá hodně živě, všude spousta obchodů, shopping mallů, lidí, kol, motorek a aut. Mnoho lidí tu nosí roušky, určitě ve větší koncentraci, než tomu bylo v Pekingu. Většinou jde o dívky, jež mají často roušky zdobené kraječkami, obrázky, apod.

Míjíme náměstí zasvěcené Maovi, s jeho sochou v nadživotní velikosti, sledující z výšky dění kolem. Zároveň tu probíhá hlasitá promo akce jisté firmy, s hudbou, propagačními stánky a hosteskami všude kolem. Inu, doba pokročila i v Číně.

Náměstí se sochou Maa, jak se v Číně sluší a patří.

Po chvíli bloudění nacházíme zmiňovanou turistickou kancelář. Personál anglicky bohužel moc nevládne, ale aspoň se na nás slečny přívětivě smějí. Toť místní klasická odpověď na všechno :) Jediným výsledkem návštěvy kanceláře je nabídka na odvoz taxíkem do pouštního areálu v Shapotou. S díky odmítáme a vracíme se do hotelu pro krosny. Chceme jet minibusem, který má mít zastávku nedaleko a má jezdit každou půlhodinu.

Podle mapky se postavíme k silnici, kde ovšem nic nenasvědčuje tomu, že jde opravdu o autobusovou zastávku. Zato zde stojí chumel taxikářů, pro něž jsme ideální kořistí. V rozpacích nad neexistencí zastávky netrvá dlouho a neodoláme, do jednoho nasedáme a odjíždíme za dohodnutých 30 RMB do pouštního areálu.

Příjezd k ubytování v Shapotou; v pozadí most přes Huang He.

V této chvíli ještě nevíme, co přesně si pod pojmem "pouštní areál" představit. Jedeme necelých 20 km, aby nás po chvíli přivítaly barevné vlaječky, rozeseté podél cesty a zdobený ve skále vyvedený nápis.

Taxikář s námi zastavuje na parkovišti poblíž Huang He. Nedaleko stojí dvě kolosální budovy, z nichž jedna je hotel a druhá vládní budova s vojenskou stráží. Na druhou stranu od nich se krčí pár chatiček, nad nimiž se pnou dráty vysokého napětí. Je evidentní, že nám taxikář právě vybral ubytování, což je taková asijská klasika, z čehož je Martin docela zpruzen.

Vodní kolo, čerpající vodu z Huang He pro areál našeho ubytování.

U chatek už nás vyčkává mladá Číňanka a ukazuje nám interiéry a vybavení. Nechceme už to dále řešit a vypadá to tu celkem dobře, uvnitř i pokud jde o okolí a koneckonců, i cena 50 RMB na osobu je slušná. Domluva je opět srandovní, oba na všechno odpovídají "yes, yes, yes", ať už se ptáme na cokoliv. Nakonec si vybereme dvě hezké dvoulůžkové chatky se záchodem a umyvadlem, ovšem bez sprchy. Pak už nás taxikář opět naviguje k autu a chce nás odvézt tam, kam jsme chtěli původně, k pouštnímu areálu v Shapotou, který je odtud prý ještě pár kilometrů. To jsme tedy úplně nevychytali a naši nelibost se mu snažíme přetlumočit, následuje ovšem jen další "yes, yes, yes".

Po pár minutách jízdy nás vysazuje u vstupu do pouštního areálu. Pomalu se tu pomocí schematické mapky rozkoukáváme a orientujeme, a také zjišťujeme, že tu není mnoho ubytovacích kapacit a ty přítomné jsou celkem drahé. Takže koneckonců, naše ubytování je sice dost daleko, ale je příjemné a levné. Alespoň v duchu se tedy taxikáři omlouváme.

Karavana velbloudů jako turistická atrakce na svahu nad Žlutou řekou.

Do areálu vedou dvě brány rozložené symetricky po obou stranách hlavní silnice ze Zhongwei, která tak areál fakticky dělí na dvě nepropojené části. Jižní vede směrem k řece na obrovskou písčitou dunu, která je proměněna na jeden velký čínský lunapark s atrakcemi všeho druhu (o tom se ještě zmíníme). Severní brána vede do samotné pouště, ale s lunaparkovostí to tam není o moc lepší - obklopeny pískem zde stojí hotely a restaurace, mezi nimiž korzují karavany velbloudů a na projížďku po písečných dunách odtud vyjíždějí jeepy a terénní autobusy.

Vstupné stojí 90 RMB na den a studentské je za polovic. Docela šleha na to, že jsme tu chtěli strávit tři dny a nerušeně se procházet v poušti. Takovýhle tyátr kolem jsme tedy nečekali. Prozatím se jdeme podívat do turistické kanceláře u severní brány a poptat se na možnosti výletů. Máme velké štěstí, jelikož se nás ujímá zaměstnanec, který umí obstojně anglicky. Akorát některé údaje se mu trochu pletou, protože po našem dotazu nám nabízí 200 km dlouhou vyjížďku na velbloudech s přespáním v pouštním hotelu. Valíme oči a studujeme to ve schématické mapičce. Pravda vychází brzy najevo, nejde o 200 km, ale maximálně o 200 metrů. Projížďka na velbloudech je krátká šaráda pro turisty, hotel je v podstatě na dohled od vstupu a dá se k němu dojít pěšky za deset minut. A noc zde prý vyjde na 450 RMB. Tak to evidentně nebude to, co jsme hledali.

Spíše než o areál pro výzkum pouště se jedná o "pouštní disneyland" pro čínské zbohatlíky.

Páji je pořád špatně a po chvíli odjíždí na chatku odpočívat. My ostatní jdem obhlédnou nějaké jídlo, nastal čas oběda a zhongwejské sušenky už došly. Naštěstí je kolem pár restaurací, nebo spíše bister, ale tím lépe. Po prvotním neúspěchu, kdy si v malém obchůdku spojeném s vývařovnou necháváme ukázat jakési podivné rosolovité cosi (jediné jídlo v nabídce), nakonec kotvíme v restauraci, kde se následně stáváme na následující tři dny štamgasty. Na čínské poměry je sice dražší, okolo 30 RMB za hlavní jídlo, tj. maso a zeleninu na různé způsoby, ale jinak velmi přívětivá. Ve třech si objednáváme vždy dva takové talíře a k tomu talíř výborné vařené kukuřice, asi nejlepší, co jsme kdy měli a bílou rýži ("mi-fan") jako samozřejmou přílohu. Pokaždé se tu najíme dosyta a královsky.

Labužnický zážitek v pouštním bistru v Shapotou.

Po jídle odhalujeme úplnou náhodou zajímavou věc. Jelikož nikde jinde kromě oploceného areálu není wc, nezbývá nám než proklouznout dovnitř. U turniketů oznamujeme náš úmysl a jsme bez problémů vpuštěni bez placení. A když už jsme uvnitř, je třeba prozkoumat, co je tu vlastně tak úžasného. Hned za vstupem je velká písečná duna, svažující se prudce dolů k Huang He. K řece se dá dostat velbloudem, lanovkou, nebo zavěšen na laně přes Huang He a zase zpět. Normální chodníček pro pěší nalézáme zastrčený skoro až na konci areálu.

Duna v Shapotou a Huang He za všudypřítomného větru.

Na nábřeží u řeky jsou přípravné práce na hlavní sezónu v plném proudu. Všude se staví, natírá, zavlažuje, atd. Ze všech člunů na řece nás nejvíce zaujmou tzv. "sheep-skiny" - vyčištěné ovčí kůže napuštěné vzduchem a utužené, které se překryjí jednoduchými latěmi a slouží jako vory. V minulosti to bývala tradiční doprava na Huang He. Dnes se na nich vozí turisté v zářivých plovacích vestách.

"Sheep-skin",  tradiční vor na ovčích kůžích, naplněných vzduchem.

Dále po nábřeží směrem k našim chatkám míjíme závěsný most přes Huang He. Kdo se chce projít, musí ukázat vstupenku, takže si procházku po něm necháváme na jindy a směřujeme ven z areálu. K našim chatkám to máme ještě asi 2 km cesty podél řeky, což ubíhá celkem pohodově, tedy až na Martinovo rozpárané kalhoty, ke kterým přišel při přelézání malé zábrany na silnici :-)

Večeři si dáváme v jídelně u našich chatek; anglické nebo obrázkové menu zde samozřejmě nemají. Po marném zkoumání si za pomoci slovníku v průvodci zkoušíme objednat tímto stylem a smažená rýže se zeleninou slaví u kuchaře úspěch, takže si ji dáváme rovnou všichni. Je to asi nejlevnější (6 RMB), ale určitě nejpálivější jídlo, co jsme za celou dobu v Číně jedli.

Večerní sprchu řešíme fikaně poléváním se z termosky s horkou vodou, kterou nám do chatičky přinesli. Voda je téměř vařicí a když ji mícháme se studenou z kohoutku má ideální teplotu a stačí nám pro oba. Pak už stačí jen vychytat moment, kdy z kohoutku teče jiná než žlutá voda, což u Žluté řeky není úplně samozřejmé, a člověk je hnedle umytý...pohoda a jde se spát!

Ve vlaku Peking - Zhongwei (21.4.2011)

Čtvrtek ráno, a nás čeká dvanáctihodinový přesun vlakem z Pekingu do centrální Číny, konečná stanice Zhongwei, provincie Ningxia, na samé hranici s Vnitřním Mongolskem.

Už v neděli jsme se po návratu ze Zakázaného města vydali shánět lístky. Že to nebude jen tak, se dalo tušit, ale stejně to nakonec překonalo i nejděsivější (Klárčiny) noční můry. Úkol první - vniknout do nádražní haly. Tam nás samozřejmě bez lístků nechtěli pustit, přičemž jsme jim marně vysvětlovali, že si je tam chceme koupit. Nakonec se nám především díky pomoci ochotné nádražní pracovnice podařilo dostat dovnitř. Úkol druhý - najít pokladnu pro cizince s anglicky hovořící obsluhou. Nebylo moc koutů nádražní haly, které jsme neprošmejdili, až pak najednou před sebou vidíme malý ušmudlaný nápis "ticket" a šipku směřující za roh. Úkol třetí  - vysvětlit slečně v okýnku, jaké chceme lístky. Anglicky hovořící personál? Kdepak, to nehrozí. Za pomoci mimiky a obrázků jsme se dostali téměř k cíli, nebýt však za námi skupina španělských turistů se  španělsko-čínským slovníkem, byli bychom tam ještě dnes. Když to bereme jako věc, která k cestování neodmyslitelně patří, tak je to vlastně velice vtipná historka.

Trasa vlaku z Pekingu do Zhongwei. (zdroj: Google Maps)

Čtvrteční Peking nás vítá rannmí smogem, při jehož dýchání si přejeme být co nejrychleji už někde v poušti. Na snídani si zajdeme do pouličního stánku nedaleko hostelu, kde dělají výborné vajíčkové placičky se zeleninou a pálivou omáčkou. Martin jede ve velkém a k snídani si jich bere rovnou pět (pět vajec k snídani.. ufff), Klárka si do vlaku ještě přikupuje chutné sezamové placičky.

Vlak nám jede v 10:14 z nádraží Beijing-Xi (Peking - Západní nádraží), což je údajně největší nádraží v Asii. Před osmou ráno nakupujeme zásoby jídla a s dostatečným předstihem vyrážíme na hlavní ulici na lov taxíku. Ranní špička vrcholí, k tomu poprchává a nám se nedaří žádné volné taxi zastavit. Vracíme se pár metrů do hostelu, jestli nám budou moct taxi přivolat oni. Paní na recepci radí, ať to ani nezkoušíme, že teď nám nic nesežene, navíc bychom se mohli zaseknout někde v zácpě a vlak vůbec nestihnout. Nezbývá nám tedy než to, čemu jsme se chtěli vyhnout, nacpat se s krosnama do metra. Musíme přestupovat a metro navíc nevede až k Západnímu nádraží. Zvládáme to jakž takž dobře, při výlezu z metra sledujeme šipky ukazující na autobus k nádraží.. ale ouha, venku to vypadá, že jsme na úplně špatné straně cesty. Na autobus se vyprdneme a vyrážíme pěšky. Do pár minut toho litujeme... nádraží sice vidíme, nelze jej ani přehlédnout, ale pořád je to docela dlouhá štreka.

Hned u vchodu do nádraží musíme klasicky nechat projet bagáž rentgenem. Kvůli našim přesunům vlaky jsme opravdu rádi, že Číňané používají alespoň normální číslovky. Z odjezdových cedulí si tak podle čísla vlaku a času odjezdu v klidu zjistíme i číslo nástupiště a to nám stačí. Vždy pro několik spojů je otevřená jedna čekárna, ve které už cestující jen čekají na pokyn k přesunu na nástupiště a do vlaku. Inteligentně si taky domyslíme, že dvě číslíčka na jízdence značí číslo vagonu a číslo sedačky.
Tak tedy naše první "hard-seaty"!! Na nástupišti nás trochu vyděsí chumel lidí s obrovskými pytli a skládacími židličkami, který je nejhustší u našeho a vedlejšího vagonu. Když se prorveme masou lidí k našim sedadlům, musíme Číňanům, kteří už pohotově zabrali naše místa, zamávat před nosem jízdenkami, aby se zvedli. Což naštěstí dělají bez odmlouvání. Naopak, jsou ještě tak hodní, že se s námi trochu prohází, protože jsme sedadla měli rozhozená - tři vedle sebe a jedno zvlášť u okýnka o kousíček dál. V pokladnách prodávají jízdenky podle čísel jak jdou po sobě, ale ne podle skutečného rozložení sedaček. Nakonec sedíme Klárka s Martinem vedle sebe na trojce a holky vedle sebe na dvojce zády k nám a přes uličku.

Vlak na trase Peking - Urumqi se plní do posledního místa.

Horko těžko narveme krosny na horní poličky, které už přetékají. Za chvíli se vagonem prodírá zřízenec s nezáviděníhodným posláním - šplhá po sedadlech a snaží se zavazadla na polici přerovnat tak, aby se tam vše vešlo. Některé pytle jsou zavěšeny přímo za hlavami cestujících. Zřízenec prochází i během cesty a po každé zastávce a přerovnává vždy znovu. Sice má na starosti pouze náš vagón, ale při jeho přeplněnosti se během jízdy určitě nenudí.

Vyrážíme přesně na čas. Navzájem se prohlížíme s našimi spolucestujícími a vypadá to, že jsme pro značnou část vagonu neobvyklou atrakcí. Zahraniční turisté na této trase zřejmě vagony "hard seat" moc nepoužívají. Ještě větší zájem o nás propuká, když Martin vytáhne mapu centrální Číny. Jako první se osměluje postarší pán, sedící naproti nám na trojsedačce, a další tři (ano, čtete správně, na trojsedačce téměř vždy sedí minimálně 3 Číňané :))  kolegové, sdílející sedačku s ním. Půjčujeme jim ji a začíná velké zkoumání a studování. Někteří vypadají, že něco podobného drží v rukou prvně, naproti tomu mladší Číňanka na kraji sedačky se zdá být v oblasti map zběhlou a evidentně vše vysvětluje ostatním. Nedlouho poté už mapa putuje mezi dalšími Číňany v okolí a i nadále vzbuzuje nemalý zájem.

Naši spolucestující studují mapu Číny .

Vagon je narvaný k prasknutí, sedačky beznadějně obsazené a ulička plná stojících lidí. Konečnou stanicí je ujgurské Urumqi, kam jede vlak 36 hodin a my přemýšlíme, zda někdo ze stojících jede až tam. Někteří si uprostřed uličky rozloží malou stoličku a vždy si aspoň na chvíli sednou. Uličkou totiž neustále projíždí obsluha s vozíčkem - s jídlem, pitím, čepicemi a dalšími věcmi, takže se čas od času musí zvednout a uvolnit průjezd. Zřízenec, který rovná bagáž, chodí také sem tam s pytlem a sbírá odpadky z tácků, které jsou na každém stolečku a slouží k průběžnému odkládání odpadu, neplní-li tuto funkci zrovna podlaha.

Pokud se nám, nedejbože, chce na wc, musíme překonat polovinu vagonu a procpat se. Musíme se o Číňany otírat, občas na někoho šlápnout, jinak to nejde. V chodbičce u záchodů se shlukují kuřáci, což celý výlet na toaletu taky moc nezpříjemňuje. Ale samotné wc je po většinu cesty celkem v přijatelném stavu. Turecká díra samozřejmě.

Opouštíme úrodnou pobřežní nížinu a vjíždíme do vyprahlé centrální Číny.

Během dlouhé jízdy se téměř vůbec nestíháme nudit, baví nás i naši spolucestující. Obzvláště zmiňovaný postarší pán, kterému se mapa zalíbila asi nejvíce, se nám (hlavně tedy Martinovi) dost věnuje. Považuje za důležité naučit Martina psát čínské znaky a nejde mu do hlavy, že to jde tak ztěžka. Ještě větší údiv vyjadřuje nad tím, že Martin svěřenou tužku stále sveřepě drží v levé ruce a snaží se mu ji cpát do pravačky. Po slušném ale důrazném ohrazení ale ustupuje a smiřuje se s podivnou levorukostí. Jeho trpělivost nakonec částečně slaví své ovoce, když jsme schopni načmárat pár zásadních znaků. Mladá spolucestující je Martinem očividně též uhranutá a snad s ním i lehce flirtuje, šahá mu na kolínko a tak... :) Později po vystoupení z vlaku nám holky říkají, že i "jejich" Číňanky se na Martina ptaly a moc se jim líbil. Když se dozvěděli, že má Klárku, prý jim to zlomilo srdce. Což jen potvrzuje teorii, že holt letí na Evropany a speciálně na ty urostlé :))

Zápisky z vlaku, kde proběhla výuka čínštiny/češtiny.

Mezi Číňany poměrně dobře zapadáme výběrem jídla na cestu. Po jejich vzoru jsme si koupili velký kelímek nudlí s přibalenou plastovou vidličkou. Stačí zalít horkou vodou, chvíli počkat a máte oběd. Čínské vlaky jsou k tomuhle velmi dobře vybaveny, v každé chodbičce mezi vagony je kohoutek ze kterého teče horká, doufejme, že pitná a převařená, voda.

Spolucestující, odděleni od nás stolkem, přetékajícím jídlem a pitím.

Nakonec jediným negativem, které nás během cesty potkalo, byl Pájin rychle se horšící zdravotní stav. Na nádraží v Zhongwei už vystupovala chudák úplně bílá. Moc tedy neotálíme a hned po příjezdu vlaku ve 22:40 začínáme shánět na nádraží "binguan", neboli hotel a nedlouho poté už zapadáme do prvního, který stojí asi 50 metrů od nádraží.

Venkov centrální Číny, se svoji charakteristickou neobvykou zástavbou.

Na recepci se chvíli trápíme s domluvou, ale za pomoci slovníčku v průvodci, jsme za chvíli ubytováni ve dvou dvoulůžkáčích za krásných 40 RMB na osobu. Pokoje jsou zakouřené, či spíše zatuchlé kouřem, ale jinak to vypadá na vyšší zhongwejský standard s příjemnou evropskou toaletou. Natahujeme zubožená záda a brzo usínáme.

Peking - den třetí (20.4.2011)

Středa, již čtvrtý den v Číně, ovšem třetí celý zasvěcený Pekingu. Chceme si projít hutongy - původní pekingské uličky s jednopatrovými jednoduchými domky, vystavěné tradičně západo-východním směrem, které bohužel v posledních letech velice rychle mizí a jsou nahrazovány moderními vysokopodlažními budovami. V jistém průvodci jsme našli trasu, navrhující procházku právě takovými uličkami. Bohužel zjišťujeme, že to byl průvodce, kterého jsme už vrátili do knihovny a kopie, pořízené na cestu, jsme nechali doma. Naštěstí Martin byl na výlet připraven opravdu dobře a pamatoval si, kam zhruba byla navrhovaná procházka situoávna.

Stará tradiční zástavba rychle mizí pod tíhou komerčně výhodnějších projektů.

Začínáme na severovýchodním rohu Zakázaného města, kam se poměrně bez problémů za pomoci mapy a našeho vytříbeného orientačního smyslu dostáváme od hostelu autobusem. Namátkově si vybíráme další a další uličky do kterých se noříme a nasáváme atmosféru dopoledního Pekingu. Když počasí dovolí, je většina obyvatel venku v ulicích, nikoliv ve svých stísněných domečcích.

Pásky na rukou značí funkci těchto dam - dobrovolný udržovatel pořádku ve své čtvrti.

Celkově je tento typ zástavby typický orientací na veřejné prostory, ať již na dvůr, sdílený spolu s několika dalšími staveními, či přímo na přilehlou ulici, která je tu společensky zprostředkujícím elementem. Kromě toho nahrazuje i funkci sociálního vybavení domu. Zkrátka řečeno, místní obyvatelé nemají většinou záchod doma, ale chodí na veřejné wc, kterých je v ulici vždy několik. Funkce domu pak není jen obytná, nýbrž i výrobní, i když v rapidně se tenčícím měřítku.

Nakouknutí do skromného obydlí v hutongu.

Míjíme a prozkoumáváme spoustu domků, dvorečků a obyčejných obchůdků s ovocem, zeleninou, čerstvým pečivem, kořením, rybami, dokonce i s živými, pěkně vypasenými žábami a občas i něco ochutnáme. Potkáváme taky spoustu skupinek můžů zabraných do čínské stolní hry, zřejmě šachy GO, jak se domníváme, a jiné skupinky jen tak posedávající a debatující.

Typický obrázek her z pekingských hutongů.

Musíme pořád dávat pozor na rychlá elektrokola i obyčejné bicykly, kterých jsou ulice plné. A samozřejmě taky na auta. Jsme docela překvapení, že ač domečky vypadají celkem nuzně, mezi hutongy parkují nová nablýskaná auta. "Bicyklový vozový park" je o něco horší - to je na naše poměry samá "ukrajina".

Když počasí dovolí, lidé se zdržují přes den raději na ulici.

Postupně docházíme až k Lamaistickému chrámu (vstupné 25 RMB).  Je to další pečlivě udržovaná památka, ve které ovšem stále žijí mniši a také se sem přichází velké množství Číňanů pomodlit a zapálit vonné tyčinky jako oběť. Vůně je opravdu intenzivní. Z těch co jsme dosud navštívili to je vlastně první chrám, který slouží ve větší míře k náboženským účelům, nejen jako turistická atrakce.

Procházíme několik nádvoří a chrámů až k tomu nejsevernějšímu, který ukrývá 18 metrů vysokou sochu Buddhy. Jde o nejvyšší dřevěnou sochy vytesanou z jednoho kusu dřeva, což je ověřeno zápisem v Guinnessově knize rekordů. A kmen to byl původně opravdu velký, nebýt z něj buddha, možná by byl atrakcí on, i když kalifornský General Sherman by se o svůj primát asi třást nemusel.

Pálení vonných tyčinek v Lámaistickém chrámu.

Po východu z Lamaistického chrámu stačí jen přejít silnici a po pár desítkách metrů už stojíme před chrámem Konfuciánským. Vstupné je opět poměrně vysoké, 30 RMB, ale jsme tu jednou, tak si to nechceme nechat ujít. Areál je podobný, už máme podezření, že v Pekingu musela fungovat nějaká hodně prosperující velkovýroba na figurky, které zdobí okraj každé střechy - ať jde o chrám jakéhokoliv náboženství.

Nádvoří Konfuciánského chrámu.

Ve srovnání s Lamaistickým areálem je zde ale mnohem větší klid, téměř ani noha. Chvíli posedíme a pak se líně procházíme celým areálem. Zabrádlí kolem jezírek jsou ověšeny tísici dřevěnými destičkami s červenými fáborky - pravděpodobně přání a modlitbičky věřících a přívrženců.

Konfuciův chrám - destičky s modlitbami

Po prohlídce se jdeme najíst do blízké vegetariánské restaurace. Jídlo je moc dobré, relativně levné a naše umění nakrmit se hůlkama se zvyšuje rychlým tempem. Akorát čínské vodové polévky moc nechápeme a nechutnají nám.

V pět večer máme sraz s holkama a s kamarádkou Šárkou, která v Pekingu studuje čínštinu, na metru Woudakou. Máme ještě trochu času a tak vystupujeme na stanici Guloudajie a jdeme si projít další hutongy. Před vestibulem metra nás pobaví sousoší znázorňující skupinku čínských dětí v kalhotách s prostřihnutým otvorem na zadku :) V reálu jsme si tohoto fenoménu všimli už první den v Pekingu. Šárka nám později už jen potvrzuje, že čínská batolata takhle opravdu chodí. Nemají plínky, jen prostřiženou díru na zadku, ať je teplo nebo zima. Není nám moc jasné jak přesně to v praxi funguje... a jak dítě zahlásí, že něco přijde... to jsme se nedověděli.

Pekingský styl dětského odívání.

Hledáme hutongy v okolí stanice Guloudajie, jediné co na jejich místě nacházíme, je nepřístupné ohrazení s trčícími jeřáby pozadí. Smutný osud potkal tento hutong. Nevzdáváme se a směřujeme více k jezeru Hou Hai, kolem něhož jsou ještě zbytky hutongů rozprostřeny.

Šárka nás večer bere do sushi restaurace, údajně nejlepší v Pekingu. Za cenu nepřesahující v přepočtu 60 Kč na osobu si výborně pošmakujeme na několika druzích sushi a zapíjíme čajem i velmi slušným pivem Beijing. U jídla probíráme prozatimní dojmy z Číny a Šárka se dělí o své bohaté zkušenosti. Jsou vážně tak pomalí a mnohdy i natvrdlí, jak nám častokrát připadá, nebo je prostě jen kulturní odlišnost tak velká, že nepochopí ani naši mimickou snahu o komunikaci? Je pravda, že během výletu jsme na pár vyložených blbců narazili, ale jinak těžko říct, a kdoví co si myslí oni o nás. (...prý jim ovšem připadáme krásní, protože máme velký nosy a dvě víčka a oni ke všemu evropskému/americkému hrozně vzhlíží, což potvrzuje fakt, že minimálně na polovině reklam a billboardů mají europoidní modelky a modely). Pěkně tu tedy můžeme vidět kulturní imperialismus západního střihu v praxi...

Po večeři, kterou jsme si ještě protáhli návštěvou nedalekého korejského bistra, se s Šárkou prozatím loučíme. Efka s Pájou s ní ještě jedou na čumendu do Olympijského města, my už zpátky na hostel.

Mutianyu - Velká čínská zeď (19.4.2011)

Úterý jsme si vyhradili na povinnou zastávku každého návštěvníka Číny - Velkou čínskou zeď (často nazývanou zkrátka "Dlouhá zeď"). I přes svoji profláknutost nás rozhodně nezklamala, naopak, byl to jeden z největších zážitků z celého výletu.

Doky na Velké čínské zdi u Mutianyu.

Z učebnic se dovíme, že současná podoba zdi byla vybudována dynastií Ming mezi 14.-17.stoletím na ochranu před mongolskými nájezdy ze severu. Postupem času ztrácela zeď na významu, chátrala a byla rozebírána lidmi z okolí na stavební materiál. Naštěstí pro nás - turisty - se Číňané rozhodli některé její části zachránit a tak je dnes zpřístupněno několik úseků, na kterých jakoby se zub času ani nepodepsal.

Nejprofláklejší je Badaling, kam z Pekingu míří nejvíc turistů. Tam jsme teda nechtěli. Vybrali jsme si pro návštěvu úsek v Mutianyu. S Badalingem porovnat nemůžeme, ale i na Mutianyu bylo  lidí víc než dost.
Číňani jsou asi hodně leniví, a tak všude, kde to jde, mají postavené lanovky a další atrakce šetřící jejich fyzičku. Dobrá, přiznáváme, i my jsme se lanovkou vyvezli nahoru. Na dolní stanici jsme se dostali taxíkem z města Huairou, kam nás přivezl příměstský autobus č. 916 z nástupiště Dongzimen v Pekingu. Autobus 12 RMB, taxi 20 RMB/os., vstup na Zeď 45 RMB (studenti polovic) a lanovka 40 RMB.

Jedna z lanovek, stoupající k Velké čínské zdi.

Lanovky vedou na vrchol dokonce dvě. Dopředu jsme měli z Google Earth nastudováno, kudy se chceme po zdi projít a celkem jsme si díky kvalitní digitalizaci dovedli představit jak to "tam nahoře" bude vypadat. Zvolili jsme východnější ze dvou možných lanových drah. Hlavně proto, že poblíž její horní stanice byla jediná keška na celém úseku zdi kolem Mutianyu :)
Bylo relativně brzo ráno a míra návštěvnosti ještě nepřesáhla únosnou mez. Houpavým terénem jsme za neustálého kochání se vydali severozápasním směrem, s cílem dojít až tam, kde se zeď u Mutianyu stává již zdí u Jiankou. Počasí se oproti předchozímu dni trochu zhoršilo, ne že by nebylo jasno a příjemně teplo.. ale postupně nám začalo přibývat smogu. Relativně osamělá procházka skončila před druhou stanicí lanové dráhy, kam mířila většina turistů.

Zde nastal první neveselý okamžik výletu - Martinovi odešel foťák, resp. objektiv. První zvuky, které se z něj právě tady začaly ozývat, zněly opravdu definitivně... Naštěstí s ním nakonec Martin fotil téměř až do konce celého výletu, ale užil si s ním dost trápení. Poslední den se objektiv definitivně odebral do věčných lovišť.

Směrem k nejvyššímu úseku zdi u Mutianyu, kde následně navazuje zeď Jiankou.

Po zpočátku mírně zvlněném terénu se výškový profil zdi začíná stávat čím dál tím víc příkrým a nás čeká pořádnej stoupák. Opravený úsek zdi se od našeho výchozího bodu táhne na severozápad v délce asi 3 km. Následně narážíme na ceduli se zákazem vstupu a nápisem "Danger". Zdá se nám, že ceduli respektují jen Číňané (příkaz shora se musí dodržovat!), ale ostatní turisté se nebojí a neohroženě se vrhají vstříc nebezpečí!
Chvilku jsme váhali, abysme se následně jali pokračovat dále v cestě (ostatně, bylo to v původním plánu). Za chvíli jsme se museli pousmát, jelikož nad prvníma schodama za cedulí měla podnikavá Číňanka rozložený svůj stánek se suvenýry... zákaz nezákaz. Po chvíli opravený úsek opravdu skončil a za posledním stánkem s občerstvením začala cesta (zeď) neupravená, napůl rozpadlá a zarostlá vegetací. Až do úplně posledního strmého úseku, který jsme absolvovali (ten klouzal jak sviňa!! :) to bylo ale pořád v pohodě.

Nerekonstruovaná, rozpadající se část zdi u Mutianyu.

Nejvyšší úsek zdi u Mutianyu byl také konečnou naší trasy. Otevřely se nám tu moc pěkné výhledy na Jiankou, klikatící se v dáli v nepřístupném terénu po hřebeni, takže jsme chvíli pobyli, pofotili a pak už následoval kluzký sešup dolů. Celkem jsme po zdi ušli necelých 9 km, při převýšení 600 výškových metrů. Ty schody jsme v nohách cítili ještě pár dní.

Zeď u Jiankou, částečně zahalená ve smogovém oparu.

Cestou dolů jsme si vynaloženou námahu vynahradili na "tobogánu", bobové dráze postavené od východní stanice lanovky dolů (přece nepůjdou pěšky!). Dráha je hooodně dlouhá a jízda byla skvělá, jen nám to kazila pomalá paní před námi... tady ilustrační video z youtube (není naše), taky chudáci narazili na nějaké slimáky... http://www.youtube.com/watch?v=z8iCBXnBdwg (1 jízda stála 50 RMB).

Po návratu do Pekingu jsme po setmění ještě vyrazili na noční trh Wangfujing - víc jsme se dívali než ochutnávali :))

Pamlsky dle chuti, jen si vybrat...

Je libo štíra na špejli?