Ve vlaku Peking - Zhongwei (21.4.2011)

Čtvrtek ráno, a nás čeká dvanáctihodinový přesun vlakem z Pekingu do centrální Číny, konečná stanice Zhongwei, provincie Ningxia, na samé hranici s Vnitřním Mongolskem.

Už v neděli jsme se po návratu ze Zakázaného města vydali shánět lístky. Že to nebude jen tak, se dalo tušit, ale stejně to nakonec překonalo i nejděsivější (Klárčiny) noční můry. Úkol první - vniknout do nádražní haly. Tam nás samozřejmě bez lístků nechtěli pustit, přičemž jsme jim marně vysvětlovali, že si je tam chceme koupit. Nakonec se nám především díky pomoci ochotné nádražní pracovnice podařilo dostat dovnitř. Úkol druhý - najít pokladnu pro cizince s anglicky hovořící obsluhou. Nebylo moc koutů nádražní haly, které jsme neprošmejdili, až pak najednou před sebou vidíme malý ušmudlaný nápis "ticket" a šipku směřující za roh. Úkol třetí  - vysvětlit slečně v okýnku, jaké chceme lístky. Anglicky hovořící personál? Kdepak, to nehrozí. Za pomoci mimiky a obrázků jsme se dostali téměř k cíli, nebýt však za námi skupina španělských turistů se  španělsko-čínským slovníkem, byli bychom tam ještě dnes. Když to bereme jako věc, která k cestování neodmyslitelně patří, tak je to vlastně velice vtipná historka.

Trasa vlaku z Pekingu do Zhongwei. (zdroj: Google Maps)

Čtvrteční Peking nás vítá rannmí smogem, při jehož dýchání si přejeme být co nejrychleji už někde v poušti. Na snídani si zajdeme do pouličního stánku nedaleko hostelu, kde dělají výborné vajíčkové placičky se zeleninou a pálivou omáčkou. Martin jede ve velkém a k snídani si jich bere rovnou pět (pět vajec k snídani.. ufff), Klárka si do vlaku ještě přikupuje chutné sezamové placičky.

Vlak nám jede v 10:14 z nádraží Beijing-Xi (Peking - Západní nádraží), což je údajně největší nádraží v Asii. Před osmou ráno nakupujeme zásoby jídla a s dostatečným předstihem vyrážíme na hlavní ulici na lov taxíku. Ranní špička vrcholí, k tomu poprchává a nám se nedaří žádné volné taxi zastavit. Vracíme se pár metrů do hostelu, jestli nám budou moct taxi přivolat oni. Paní na recepci radí, ať to ani nezkoušíme, že teď nám nic nesežene, navíc bychom se mohli zaseknout někde v zácpě a vlak vůbec nestihnout. Nezbývá nám tedy než to, čemu jsme se chtěli vyhnout, nacpat se s krosnama do metra. Musíme přestupovat a metro navíc nevede až k Západnímu nádraží. Zvládáme to jakž takž dobře, při výlezu z metra sledujeme šipky ukazující na autobus k nádraží.. ale ouha, venku to vypadá, že jsme na úplně špatné straně cesty. Na autobus se vyprdneme a vyrážíme pěšky. Do pár minut toho litujeme... nádraží sice vidíme, nelze jej ani přehlédnout, ale pořád je to docela dlouhá štreka.

Hned u vchodu do nádraží musíme klasicky nechat projet bagáž rentgenem. Kvůli našim přesunům vlaky jsme opravdu rádi, že Číňané používají alespoň normální číslovky. Z odjezdových cedulí si tak podle čísla vlaku a času odjezdu v klidu zjistíme i číslo nástupiště a to nám stačí. Vždy pro několik spojů je otevřená jedna čekárna, ve které už cestující jen čekají na pokyn k přesunu na nástupiště a do vlaku. Inteligentně si taky domyslíme, že dvě číslíčka na jízdence značí číslo vagonu a číslo sedačky.
Tak tedy naše první "hard-seaty"!! Na nástupišti nás trochu vyděsí chumel lidí s obrovskými pytli a skládacími židličkami, který je nejhustší u našeho a vedlejšího vagonu. Když se prorveme masou lidí k našim sedadlům, musíme Číňanům, kteří už pohotově zabrali naše místa, zamávat před nosem jízdenkami, aby se zvedli. Což naštěstí dělají bez odmlouvání. Naopak, jsou ještě tak hodní, že se s námi trochu prohází, protože jsme sedadla měli rozhozená - tři vedle sebe a jedno zvlášť u okýnka o kousíček dál. V pokladnách prodávají jízdenky podle čísel jak jdou po sobě, ale ne podle skutečného rozložení sedaček. Nakonec sedíme Klárka s Martinem vedle sebe na trojce a holky vedle sebe na dvojce zády k nám a přes uličku.

Vlak na trase Peking - Urumqi se plní do posledního místa.

Horko těžko narveme krosny na horní poličky, které už přetékají. Za chvíli se vagonem prodírá zřízenec s nezáviděníhodným posláním - šplhá po sedadlech a snaží se zavazadla na polici přerovnat tak, aby se tam vše vešlo. Některé pytle jsou zavěšeny přímo za hlavami cestujících. Zřízenec prochází i během cesty a po každé zastávce a přerovnává vždy znovu. Sice má na starosti pouze náš vagón, ale při jeho přeplněnosti se během jízdy určitě nenudí.

Vyrážíme přesně na čas. Navzájem se prohlížíme s našimi spolucestujícími a vypadá to, že jsme pro značnou část vagonu neobvyklou atrakcí. Zahraniční turisté na této trase zřejmě vagony "hard seat" moc nepoužívají. Ještě větší zájem o nás propuká, když Martin vytáhne mapu centrální Číny. Jako první se osměluje postarší pán, sedící naproti nám na trojsedačce, a další tři (ano, čtete správně, na trojsedačce téměř vždy sedí minimálně 3 Číňané :))  kolegové, sdílející sedačku s ním. Půjčujeme jim ji a začíná velké zkoumání a studování. Někteří vypadají, že něco podobného drží v rukou prvně, naproti tomu mladší Číňanka na kraji sedačky se zdá být v oblasti map zběhlou a evidentně vše vysvětluje ostatním. Nedlouho poté už mapa putuje mezi dalšími Číňany v okolí a i nadále vzbuzuje nemalý zájem.

Naši spolucestující studují mapu Číny .

Vagon je narvaný k prasknutí, sedačky beznadějně obsazené a ulička plná stojících lidí. Konečnou stanicí je ujgurské Urumqi, kam jede vlak 36 hodin a my přemýšlíme, zda někdo ze stojících jede až tam. Někteří si uprostřed uličky rozloží malou stoličku a vždy si aspoň na chvíli sednou. Uličkou totiž neustále projíždí obsluha s vozíčkem - s jídlem, pitím, čepicemi a dalšími věcmi, takže se čas od času musí zvednout a uvolnit průjezd. Zřízenec, který rovná bagáž, chodí také sem tam s pytlem a sbírá odpadky z tácků, které jsou na každém stolečku a slouží k průběžnému odkládání odpadu, neplní-li tuto funkci zrovna podlaha.

Pokud se nám, nedejbože, chce na wc, musíme překonat polovinu vagonu a procpat se. Musíme se o Číňany otírat, občas na někoho šlápnout, jinak to nejde. V chodbičce u záchodů se shlukují kuřáci, což celý výlet na toaletu taky moc nezpříjemňuje. Ale samotné wc je po většinu cesty celkem v přijatelném stavu. Turecká díra samozřejmě.

Opouštíme úrodnou pobřežní nížinu a vjíždíme do vyprahlé centrální Číny.

Během dlouhé jízdy se téměř vůbec nestíháme nudit, baví nás i naši spolucestující. Obzvláště zmiňovaný postarší pán, kterému se mapa zalíbila asi nejvíce, se nám (hlavně tedy Martinovi) dost věnuje. Považuje za důležité naučit Martina psát čínské znaky a nejde mu do hlavy, že to jde tak ztěžka. Ještě větší údiv vyjadřuje nad tím, že Martin svěřenou tužku stále sveřepě drží v levé ruce a snaží se mu ji cpát do pravačky. Po slušném ale důrazném ohrazení ale ustupuje a smiřuje se s podivnou levorukostí. Jeho trpělivost nakonec částečně slaví své ovoce, když jsme schopni načmárat pár zásadních znaků. Mladá spolucestující je Martinem očividně též uhranutá a snad s ním i lehce flirtuje, šahá mu na kolínko a tak... :) Později po vystoupení z vlaku nám holky říkají, že i "jejich" Číňanky se na Martina ptaly a moc se jim líbil. Když se dozvěděli, že má Klárku, prý jim to zlomilo srdce. Což jen potvrzuje teorii, že holt letí na Evropany a speciálně na ty urostlé :))

Zápisky z vlaku, kde proběhla výuka čínštiny/češtiny.

Mezi Číňany poměrně dobře zapadáme výběrem jídla na cestu. Po jejich vzoru jsme si koupili velký kelímek nudlí s přibalenou plastovou vidličkou. Stačí zalít horkou vodou, chvíli počkat a máte oběd. Čínské vlaky jsou k tomuhle velmi dobře vybaveny, v každé chodbičce mezi vagony je kohoutek ze kterého teče horká, doufejme, že pitná a převařená, voda.

Spolucestující, odděleni od nás stolkem, přetékajícím jídlem a pitím.

Nakonec jediným negativem, které nás během cesty potkalo, byl Pájin rychle se horšící zdravotní stav. Na nádraží v Zhongwei už vystupovala chudák úplně bílá. Moc tedy neotálíme a hned po příjezdu vlaku ve 22:40 začínáme shánět na nádraží "binguan", neboli hotel a nedlouho poté už zapadáme do prvního, který stojí asi 50 metrů od nádraží.

Venkov centrální Číny, se svoji charakteristickou neobvykou zástavbou.

Na recepci se chvíli trápíme s domluvou, ale za pomoci slovníčku v průvodci, jsme za chvíli ubytováni ve dvou dvoulůžkáčích za krásných 40 RMB na osobu. Pokoje jsou zakouřené, či spíše zatuchlé kouřem, ale jinak to vypadá na vyšší zhongwejský standard s příjemnou evropskou toaletou. Natahujeme zubožená záda a brzo usínáme.