Peking - poslední den + odlet (30.4. a 1.5.2011)

Ráno se na nás skrze smogový opar mračí poslední den v Číně. Máme v plánu setkání se Šárkou a společnou návštěvu Parku vonných kopců, ochutnávku pekingské kachny, projížďku po hutonzích i zastávku v olympijském městě.

Liulin Pagoda v rekonstrukci.

S Šárkou se setkáváme poblíž stanice metra Wudaokou a vydáváme se na dlouhou jízdu autobusem až k Parku vonných kopců (Fragrant Hills). S odcházejícím ránem přibývá smogu a hory se halí do neprůhledného hávu. Po včerejším zápřahu se nám nechce táhnout nahoru pěšky a cena lanovky se stále se snižující viditelností rozhodují, že se spokojíme s procházkou po dolních partiích tohoto parku, od pagody Liulin po Chrám azurových oblaků.

Strážce chrámového komplexu Azurových oblaků.

Chrámový komplex se svou architekturou v podstatě neliší od jiných pekingských chrámů. Přesto si zde užíváme krátkou procházku, po níž kvapně směřujeme do kachní restaurace.

Chrám azurových oblaků zahalen ve smogovém oblaku.

V restauraci si hodinu počkáme, abysme okusili nejzásadnější pekingskou specialitu. Je podávána jako tenké nakrájené plátky, kterě je balí do placiček, dochutí přílohami a zbaští. Takže kdo si to představuje jako českou kachnu s knedlíkem, topící se v tuku, bude možná nepatrně zklamán. Nám to ale chutnalo.

Servírovaná pekingská kachna.

Po kachně směřujeme na Silk Market, ne na nákup, ale pro keš. Poté se rozdělujeme a zatímco holky s Šárkou se jdou věnovat nakupování, my směřujeme na stanici metra Guloudajie. Tady jsme při naší poslední návštěvě narazili na nabídku projížďky rikšou po hutonzích a teď bysme ji rádi využili. Za chvíli, po úspěšném smlouvání máme rikšáka a vyrážíme.

Vozíme se necelou hodinu. Rikšák nás vysazuje u Bubnové věže odkud směřujeme procházkou podél jezera k místu, kde má být podle průvodce sečuánská restaurace. Předtím ještě řešíme dilema, jestli se přece jen nevrátit do výtečné sushi restaurace, kde jsme byli už na začátku našeho pobytu. Ale sečuánké jídlo vítězí. Na místě přesnému popisu sice nic neodpovídá, ale stojí tu vedle sebe předražená sečuánská nóbl restaurace a příjemně vyhlížející bistro, nabízející mimo jiné také sečuánskou stravu. Jasná volba.

Po jídle jedeme k olympijskému městu, pak zpět na hotel. S holkama se setkáváme v nedalekém bistru, dáváme si poslední výborné čínské jídlo a  následně se odebíráme společně na hostel,  vyzvedáváme věci a před půlnocí vyrážíme na letiště. Jelikož už je pozdě, volíme opět taxi (necelých 100 RMB). Řidič nás při placení obere, moc pěkný loučení s Čínou. A to ještě nevíme, co nás čeká na letišti.

Stadion Ptačí hnízko v olympijském městě.

Odlet se společností Aerosvit máme plánovaný na 1.května 6:00 ráno. Odlétáme my dva a Pája, Efka zůstává asi o dva dny déle.
Na letišti se v rámci možností uvelebíme na lavičce a zkoušíme se trochu prospat. Potud vše ok. Ve 4 ráno jdeme zkontrolovat odletovou tabuli, abychom se dověděli na které přepážky jít na check-in. Místo toho nás čeká nepříjemný nápis DELAYED.

Posedáváme/poleháváme a chodíme s narůstající nervozitou pravidelně kontrolovat tabuli, stále "delayed" bez časového upřesnění. V 6:00 jde Pája na informace a vrací se s papírkem s nějakým jménem a telefonním číslem, prý si tam máme zavolat. Vracíme se k info-stánku, přece nebudeme na naše náklady volat na čínské číslo, když ani nevíme kdo/co to je. Slečna za přepážkou se nejdřív cuká, prý nemá telefon, ale potom bere do ruky jakousi vysílačku a do pár minut přichází pán. Dovídáme se, že letadlo bude zpožděné o hodně hodin, jelikož stále nevyletělo z Kyjeva.

Pán nás bez dalšího vysvětlování nakládá do mikrobusu a veze nás do hotelu kousek od letiště. V 6:30 nás ubytují, Páju šoupli na pokoj k nějaké čínské slečně, nám dali luxusní obrovské apartmá se dvěma pokoji a šatnou. Jsme z toho trochu paf  a litujeme, že jsme tu nestrávili celou noc. V 8 je snídaně, kde zjišťujeme, že všichni ostatní pasažéři z našeho letu (v naprosté většině Ukrajinci) byli na hotelu ubytováni celou noc a nejspíš se pohodlně vyspali. Není nám jasné jak je kontaktovali a proč nás ne, prý nás nemohli najít (zkoušeli to vůbec??). Další pokyn je sejít se na recepci v 10,30 a odvoz na letiště. Jdeme se tedy konečně natáhnout a právě když zabereme tím nejtvrdším spánkem někdo se nám opře o zvonek u pokoje a zvoní a zvoní... Můj myšlenkový pochod v tu chvíli byl asi následovný: "Požární alarm.. hoří... neva... spím dál." Zvonící je ale vytrvalý a Martin se přece jen vyhrabe z postele a jde otevřít. Slyším, že mluví s nějakou slečnou o změně letu a v tom polospánku jsem přesvědčená, že mu říká, že poletíme přes Hong Kong :) Martin se vrací s tím, že do 20ti minut máme být nachystaní na recepci; nám třem, co letíme do Prahy, přesměrovali let přes Moskvu, poletíme s konkurenčním AeroFlotem!

Jsme rádi, že se nakonec dostaneme domů ještě v neděli, jinak by totiž hrozil další nocleh v Kyjevě a čekání na další navazující let do Prahy. Potom už jde všechno jako na drátkách, za chvíli sedíme v letadle směr Moskva. Tam se zase všechno trochu zbrzdí v tranzitním prostoru na letišti Šeremetěvo, kde jsou fronty poněkud zmatené a čekání dlouhé. Jakoby nám celé to příkoří chtěli vynahradit, když nastupujeme do letadla do Prahy, letušky škrtají čísla sedadel na našich palubních vstupenkách a přepisují je na jiný záhadný kód... posadili nás do první třídy!!! Jsme jako v "jiříkově vidění" a asi tak i působíme.. tři unavení, zaprášení (někteří i roztrhaní) mezi Rusandama ve značkových kabátech s vuittonkou v ruce.. Navíc jsme zmatení z takových detailů jako jak sklopit stoleček, kam dát tenhle ubrus apod :) Ještě než začně letadlo rolovat v sobě máme první šampus a tenhle let si hodláme užít. Dostáváme další víno a mističku mandlí.
Jídlo je výborné o třech chodech včetně kaviáru a zmrzliny. Tak tohle stálo za to!! Kolem sedmé večer přistáváme na Ruzyni. Jsme doma.

Praha Ruzyně nás vítá.

Kompletní fotky z Číny najdete tady.

Taishan a večerní přejezd do Pekingu (29.4.2011)

Vzdálenost mezi Xianem a Taishanem se podařilo překonat poměrně svižně. Vlak i tentokrát přijel na čas a samotná jízda nebyla zdaleka tak hrozná, jak jsme si představovali. Dokonce i celkový čas spánku přesahoval tři hodiny.

Zajímavým poznatkem z cesty byla kumulace stojících osob do naší bezprostřední blízkosti. I když ve vagonu stálo k ránu jen několik lidí, všichni byli v blízkém okolí našich sedaček a pozorovali jistě nesmírně zábavné fáze našeho podřimování.

Hora Tai se kryje ve smogovém oparu.

V 9:14 vystupujeme z vlaku a ihned směřujeme k pokladnám pro jízdenky na dnešní večer. Doufáme, že se nám je kvůli blížícímu se 1. Máji podaří sehnat. V našlapané nádražní hale si vybíráme tu nejkratší frontu, která zřejmě ani není na lístky, jako spíše na reklamace. Když přijdeme na řadu, postarší prodavačka jízdenek se okamžitě zvedá a ani se nepodívá na náš čínsky psaný požadavek, který jsme si nechali napsat v hostelu v Xianu. Zanedlouho přivádí muže ve stylové uniformě, snad samotného přednostu stanice, který vládne slušnou angličtinou. Z krátkého rozhovoru zjišťujeme, že se dnes do Pekingu dostaneme pouze rychlovlakem v 17:14. Sice to znamená, že nám na Taishan zbývá jen velmi málo času, přesto s vděkem bereme, protože se aspoň máme jak dostat do Pekingu a navíc za 3 hodiny pohodlné jízdy.

Krosny uložíme do úschovny a před nádražní halou začínáme shánět dopravu. Kromě pár naháněčů je zde i solidně vyhlížející info-centrum, kde by nám snad mohli poradit. Můžeme být pořád tak naivní? Nikdo tam samozřejmě neumí ani trochu anglicky a absolutně nechápou co bysme rádi. Odevzdáváme se tedy jednomu z taxikářů (30 RMB), který nás odváží k úpatí hor, kde je nutné přestoupit na minibus. 

Lanovka nemůže při výstupu na Taishan chybět.

Uspěchaná návštěva Taishanu se nám začíná pěkně prodražovat, nejdříve taxi, následně jízdenky na autobus (70 RMB?), vstupné (?) a nakonec ještě lanovka (80 RMB, zpáteční). Přitom jsme si mohli v klidu vyšlápnout místních 6660 schodů a nemuseli se upisovat místnímu turistickému průmyslu, mít jen trochu víc času.

Klikatící se had schodů na Taishan.

Na konečné stanici minibusu se rozdělujeme a zatímco Klárka pokračuje na vrchol lanovkou, Martin trvá na tom, že okusí aspoň část taishanských schodů na vlastní kůži a na zbylých 4400 vyráží pěšky. Schody jsou přeplněné stoupajícími i klesajícími Číňany i stánky s občerstvením všeho druhu. Člověk by čekal, že když vede na vrchol lanovka, většina místních ji využije. Ne však zde na Taishanu, jehož zdolání je pro místní otázkou cti a zdatnosti. A tak není výjimečné potkat zde staré lidi, plahočící se pomalu vzhůru a trpící každým schodem navíc, zatímco se dáli rýsuje neubývající klikaticí se had schodů.

Nebeské schody ústící s sedle pod vrcholem Taishanu.

Schody s převýšením 800 metrů nakonec Martin zdolává poměrně rychle a za necelých 50 min (?) se nahoře opět shledáváme.

Výklus poslední pár schodů následován zástavou srdce.

Bylo-li během výstupu nutné se prodírat davem, po dosažení sedla, z nějž je to na vrchol jen necelých 100 výškových metrů, je už téměř neprostupno. Přesto se po chvíli prodíráme až na vrchol, kde stojí malý chrám, vyplněný oltářem obětování. Kromě tradičních zámečků tu nacházíme i "stromek", tvořený rudými fáborky a v každém z nich zamotány bankovky různých hodnot. Na čínské poměry značná částka. Inu, jak se říká, být to v Čechách... :)

Bankovky, zamotané ve fáborcích.

Na vrcholu se příliš dlouho nezdržujeme. O hezkých výhledech si kvůli dnešní smogové situaci můžeme nechat jen zdát a davy turistů také neslibují romantickou procházku. Cestou dolů tedy oba bereme lanovku a sjíždíme zpět ke stanovišti autobusů.

Jeden z chrámů na vrcholu hory Tai.

Před nástupem do minibusu Klárka zjišťuje, zda naše jízdenka platí i na cestu zpět. Za tu cenu by to bylo celkem záhodno. Slečna v pokladně s úsměvem přikyvuje "yes, yes, yes", a tak se vydáváme do fronty na nejbližší spoj dolů. Jenže ouha, těsně před nástupem nám kontrolor oznamuje, že naše vstupenka zpáteční není. Naše námitky ho nezajímají a tak následuje cesta k pokladnám č. 2, následovanám úplně stejným "yes, yes, yes" a přihlouplým úsměvem, až se zdá, že takovýto způsob řešení problémů je celostátní normou. Po kratším dohadování a několika nepěkných výrazech si kupujeme novou jízdenku, vyčkáme frontu na další autobus a sjíždíme zpět do města Tai´an.

Cestu zpět na vlakové nádraží už nechceme absolvovat taxíkem a zkoušíme autobus. Jenže odpolední dopravní špička vrcholí a jízda se nepříjemně protahuje. Autobus navíc nejede k nádraží, což zjišťujeme až po několika zastávkách. Nemít u sebe GPSku, možná bysme tam bloudili ještě doteď. Od nádraží jsme asi 2 km, jdeme tedy chvíli pěšky a pak si stopujeme zdaleka nejpomalejší taxi, s kterým jsme kdy jeli. Podle vzoru "jeď za šipkou" navigujeme až k nádraží, neboť postarší pan řidič nechápe naší mimiku ani obrázky.

Po krátkém obědě se všichni scházíme v nádražní hale, vyzvedáváme krosny a odebíráme se do příjemně zařízené čekárny pro rychlovlaky.

Rychlovlak na trase Taishan - Peking.

Jízda je jako balzám na duši. Pohodlně se usadíme, sníme něco z našich polévkových zásob a sledujeme přibývající rychlost, při 205 km/h pak s klidem usínáme. Později se od Efky dozvíme, že jsme jeli až 250 km/h. A my to prospali!

Už je večer, když dorážíme do Pekingu. Okamžitě směřujeme na náš původní hostel, doufajíce, že se pro nás najde volné místečko. To se naštěstí splní a netrvá dlouho a spíme jako zabití.

Xian II a noční přejezd do Taishanu (28.4.2011)

Se vstáváním dnes nespěcháme. Když se po snídani z pokoje konečně vyhrabeme, jdeme se vyvalit na příjemnou střešní terasu a pokračovat v lenošení tam. Martin postupně začíná být z takto proflákaného dne nervózní a plánuje procházku po městských hradbách, včetně návštěvy Pagody Divoké husy. Klárka zůstává v houpačce a relaxuje.

Dopolední lenošení na střešní terase.

Pagoda Divoké husy stojí vně městských hradeb a dá se k ní pohodlně dostat autobusem, který staví nedaleko hostelu Han Tang. V průběhu dne bohužel přibývá smogu a při neustálém přívalu veder není pohyb po městě kdovíjak příznivý. Absolvuju (Martin) tedy jen krátkou procházku v okolí pagody, kde mezi chrlícími fontánami posedávají lidé všeho věku, a následně se autobusem přesouvám zpět k městským hradbám, s úmyslem kus projít.

Pagoda Divoké husy a její klidné okolí je ideálním místem pro chvíli odpočinku.

Hradby obepínají střed města ve čtvercovém půdorysu a díky pěší a cyklistické zóně po jejich obvodu, jsou perfektním způsobem, jak uniknout všudypřítomnému dopravnímu ruchu v Xianu. Za vstup je zde nutné zaplatit 40 RMB, studentské je za polovic. Pak už zbývá jen vyběhnout několik schodů a člověk se rázem ocitne na osamělém rozpáleném pásu z kamenů, kde je sice klid, ale přesto se sem v takovém vedru nikomu nechce. Hradby jsou lemovány řadou rudých lampionů a občasnými prodejnami suvenýrů či půjčovnami kol.

Městské hradby v Xianu žijí vlastním líným životem.

Z městských hradeb se dá sejít nedaleko Bubnové věže, odkud to je pár zastávek autobusem zpět k hostelu. Klárka se mezitím kromě relaxování věnuje nákupu zásob na cestu a návštěvě pošty. V půl třetí se opět setkáváme při návratu na hostel.

Bubnová věž dohlíží na rušný Xian.

Jelikož je Klárka už naobědvaná, Martin opět vyráží do města sám. Z tohoto důvodu také vzniká zpoždění a holky tak vyráží na autobus č. 603, který nás odveze k vlakovému nádraží, o pár minut dříve. To se ukáže jako důležitá časová ztráta, jelikož nám autobus těsně ujíždí. Času máme sice zatím dostatek, ale při více než půlhodinovém čekání na další spoj začínáme být poněkud nervózní, má to totiž jezdit každých 10-15 minut.

Když konečně jeden přijíždí, chystá se velká bitva o místa v něm. V této situaci Martin zjišťuje, že nemá peněženku. Nastává chvilka zmatku, prokládaná pořádnou nasraností. Chytáme si tedy rikšu, aby nás odvezl na nádraží. Ten si říká o vskutku lidových 30 RMB, namísto 1 RMB za autobus, ale v týhle situaci to prostě dáme. Mezitím se vyřizuje blokace karet, občanky apod.

Vyřízení potřebných věcí a částečné uklidnění přichází až s nástupem do vlaku. Zbytek výletu si chceme i přes tyto nepříjemnosti užít. Pas naštěstí Martinovi zůstal.

Západ slunce nad provincií Shaanxi.

Cesta vlakem není ani tak zábavná jako ta do Zhongwei, ani tak pohodlná jako ta do Xianu. Sedíme stísněni v přeplněném vagónu a snažíme se aspoň na chvíli usnout.