Taishan a večerní přejezd do Pekingu (29.4.2011)

Vzdálenost mezi Xianem a Taishanem se podařilo překonat poměrně svižně. Vlak i tentokrát přijel na čas a samotná jízda nebyla zdaleka tak hrozná, jak jsme si představovali. Dokonce i celkový čas spánku přesahoval tři hodiny.

Zajímavým poznatkem z cesty byla kumulace stojících osob do naší bezprostřední blízkosti. I když ve vagonu stálo k ránu jen několik lidí, všichni byli v blízkém okolí našich sedaček a pozorovali jistě nesmírně zábavné fáze našeho podřimování.

Hora Tai se kryje ve smogovém oparu.

V 9:14 vystupujeme z vlaku a ihned směřujeme k pokladnám pro jízdenky na dnešní večer. Doufáme, že se nám je kvůli blížícímu se 1. Máji podaří sehnat. V našlapané nádražní hale si vybíráme tu nejkratší frontu, která zřejmě ani není na lístky, jako spíše na reklamace. Když přijdeme na řadu, postarší prodavačka jízdenek se okamžitě zvedá a ani se nepodívá na náš čínsky psaný požadavek, který jsme si nechali napsat v hostelu v Xianu. Zanedlouho přivádí muže ve stylové uniformě, snad samotného přednostu stanice, který vládne slušnou angličtinou. Z krátkého rozhovoru zjišťujeme, že se dnes do Pekingu dostaneme pouze rychlovlakem v 17:14. Sice to znamená, že nám na Taishan zbývá jen velmi málo času, přesto s vděkem bereme, protože se aspoň máme jak dostat do Pekingu a navíc za 3 hodiny pohodlné jízdy.

Krosny uložíme do úschovny a před nádražní halou začínáme shánět dopravu. Kromě pár naháněčů je zde i solidně vyhlížející info-centrum, kde by nám snad mohli poradit. Můžeme být pořád tak naivní? Nikdo tam samozřejmě neumí ani trochu anglicky a absolutně nechápou co bysme rádi. Odevzdáváme se tedy jednomu z taxikářů (30 RMB), který nás odváží k úpatí hor, kde je nutné přestoupit na minibus. 

Lanovka nemůže při výstupu na Taishan chybět.

Uspěchaná návštěva Taishanu se nám začíná pěkně prodražovat, nejdříve taxi, následně jízdenky na autobus (70 RMB?), vstupné (?) a nakonec ještě lanovka (80 RMB, zpáteční). Přitom jsme si mohli v klidu vyšlápnout místních 6660 schodů a nemuseli se upisovat místnímu turistickému průmyslu, mít jen trochu víc času.

Klikatící se had schodů na Taishan.

Na konečné stanici minibusu se rozdělujeme a zatímco Klárka pokračuje na vrchol lanovkou, Martin trvá na tom, že okusí aspoň část taishanských schodů na vlastní kůži a na zbylých 4400 vyráží pěšky. Schody jsou přeplněné stoupajícími i klesajícími Číňany i stánky s občerstvením všeho druhu. Člověk by čekal, že když vede na vrchol lanovka, většina místních ji využije. Ne však zde na Taishanu, jehož zdolání je pro místní otázkou cti a zdatnosti. A tak není výjimečné potkat zde staré lidi, plahočící se pomalu vzhůru a trpící každým schodem navíc, zatímco se dáli rýsuje neubývající klikaticí se had schodů.

Nebeské schody ústící s sedle pod vrcholem Taishanu.

Schody s převýšením 800 metrů nakonec Martin zdolává poměrně rychle a za necelých 50 min (?) se nahoře opět shledáváme.

Výklus poslední pár schodů následován zástavou srdce.

Bylo-li během výstupu nutné se prodírat davem, po dosažení sedla, z nějž je to na vrchol jen necelých 100 výškových metrů, je už téměř neprostupno. Přesto se po chvíli prodíráme až na vrchol, kde stojí malý chrám, vyplněný oltářem obětování. Kromě tradičních zámečků tu nacházíme i "stromek", tvořený rudými fáborky a v každém z nich zamotány bankovky různých hodnot. Na čínské poměry značná částka. Inu, jak se říká, být to v Čechách... :)

Bankovky, zamotané ve fáborcích.

Na vrcholu se příliš dlouho nezdržujeme. O hezkých výhledech si kvůli dnešní smogové situaci můžeme nechat jen zdát a davy turistů také neslibují romantickou procházku. Cestou dolů tedy oba bereme lanovku a sjíždíme zpět ke stanovišti autobusů.

Jeden z chrámů na vrcholu hory Tai.

Před nástupem do minibusu Klárka zjišťuje, zda naše jízdenka platí i na cestu zpět. Za tu cenu by to bylo celkem záhodno. Slečna v pokladně s úsměvem přikyvuje "yes, yes, yes", a tak se vydáváme do fronty na nejbližší spoj dolů. Jenže ouha, těsně před nástupem nám kontrolor oznamuje, že naše vstupenka zpáteční není. Naše námitky ho nezajímají a tak následuje cesta k pokladnám č. 2, následovanám úplně stejným "yes, yes, yes" a přihlouplým úsměvem, až se zdá, že takovýto způsob řešení problémů je celostátní normou. Po kratším dohadování a několika nepěkných výrazech si kupujeme novou jízdenku, vyčkáme frontu na další autobus a sjíždíme zpět do města Tai´an.

Cestu zpět na vlakové nádraží už nechceme absolvovat taxíkem a zkoušíme autobus. Jenže odpolední dopravní špička vrcholí a jízda se nepříjemně protahuje. Autobus navíc nejede k nádraží, což zjišťujeme až po několika zastávkách. Nemít u sebe GPSku, možná bysme tam bloudili ještě doteď. Od nádraží jsme asi 2 km, jdeme tedy chvíli pěšky a pak si stopujeme zdaleka nejpomalejší taxi, s kterým jsme kdy jeli. Podle vzoru "jeď za šipkou" navigujeme až k nádraží, neboť postarší pan řidič nechápe naší mimiku ani obrázky.

Po krátkém obědě se všichni scházíme v nádražní hale, vyzvedáváme krosny a odebíráme se do příjemně zařízené čekárny pro rychlovlaky.

Rychlovlak na trase Taishan - Peking.

Jízda je jako balzám na duši. Pohodlně se usadíme, sníme něco z našich polévkových zásob a sledujeme přibývající rychlost, při 205 km/h pak s klidem usínáme. Později se od Efky dozvíme, že jsme jeli až 250 km/h. A my to prospali!

Už je večer, když dorážíme do Pekingu. Okamžitě směřujeme na náš původní hostel, doufajíce, že se pro nás najde volné místečko. To se naštěstí splní a netrvá dlouho a spíme jako zabití.