Peking - den třetí (20.4.2011)

Středa, již čtvrtý den v Číně, ovšem třetí celý zasvěcený Pekingu. Chceme si projít hutongy - původní pekingské uličky s jednopatrovými jednoduchými domky, vystavěné tradičně západo-východním směrem, které bohužel v posledních letech velice rychle mizí a jsou nahrazovány moderními vysokopodlažními budovami. V jistém průvodci jsme našli trasu, navrhující procházku právě takovými uličkami. Bohužel zjišťujeme, že to byl průvodce, kterého jsme už vrátili do knihovny a kopie, pořízené na cestu, jsme nechali doma. Naštěstí Martin byl na výlet připraven opravdu dobře a pamatoval si, kam zhruba byla navrhovaná procházka situoávna.

Stará tradiční zástavba rychle mizí pod tíhou komerčně výhodnějších projektů.

Začínáme na severovýchodním rohu Zakázaného města, kam se poměrně bez problémů za pomoci mapy a našeho vytříbeného orientačního smyslu dostáváme od hostelu autobusem. Namátkově si vybíráme další a další uličky do kterých se noříme a nasáváme atmosféru dopoledního Pekingu. Když počasí dovolí, je většina obyvatel venku v ulicích, nikoliv ve svých stísněných domečcích.

Pásky na rukou značí funkci těchto dam - dobrovolný udržovatel pořádku ve své čtvrti.

Celkově je tento typ zástavby typický orientací na veřejné prostory, ať již na dvůr, sdílený spolu s několika dalšími staveními, či přímo na přilehlou ulici, která je tu společensky zprostředkujícím elementem. Kromě toho nahrazuje i funkci sociálního vybavení domu. Zkrátka řečeno, místní obyvatelé nemají většinou záchod doma, ale chodí na veřejné wc, kterých je v ulici vždy několik. Funkce domu pak není jen obytná, nýbrž i výrobní, i když v rapidně se tenčícím měřítku.

Nakouknutí do skromného obydlí v hutongu.

Míjíme a prozkoumáváme spoustu domků, dvorečků a obyčejných obchůdků s ovocem, zeleninou, čerstvým pečivem, kořením, rybami, dokonce i s živými, pěkně vypasenými žábami a občas i něco ochutnáme. Potkáváme taky spoustu skupinek můžů zabraných do čínské stolní hry, zřejmě šachy GO, jak se domníváme, a jiné skupinky jen tak posedávající a debatující.

Typický obrázek her z pekingských hutongů.

Musíme pořád dávat pozor na rychlá elektrokola i obyčejné bicykly, kterých jsou ulice plné. A samozřejmě taky na auta. Jsme docela překvapení, že ač domečky vypadají celkem nuzně, mezi hutongy parkují nová nablýskaná auta. "Bicyklový vozový park" je o něco horší - to je na naše poměry samá "ukrajina".

Když počasí dovolí, lidé se zdržují přes den raději na ulici.

Postupně docházíme až k Lamaistickému chrámu (vstupné 25 RMB).  Je to další pečlivě udržovaná památka, ve které ovšem stále žijí mniši a také se sem přichází velké množství Číňanů pomodlit a zapálit vonné tyčinky jako oběť. Vůně je opravdu intenzivní. Z těch co jsme dosud navštívili to je vlastně první chrám, který slouží ve větší míře k náboženským účelům, nejen jako turistická atrakce.

Procházíme několik nádvoří a chrámů až k tomu nejsevernějšímu, který ukrývá 18 metrů vysokou sochu Buddhy. Jde o nejvyšší dřevěnou sochy vytesanou z jednoho kusu dřeva, což je ověřeno zápisem v Guinnessově knize rekordů. A kmen to byl původně opravdu velký, nebýt z něj buddha, možná by byl atrakcí on, i když kalifornský General Sherman by se o svůj primát asi třást nemusel.

Pálení vonných tyčinek v Lámaistickém chrámu.

Po východu z Lamaistického chrámu stačí jen přejít silnici a po pár desítkách metrů už stojíme před chrámem Konfuciánským. Vstupné je opět poměrně vysoké, 30 RMB, ale jsme tu jednou, tak si to nechceme nechat ujít. Areál je podobný, už máme podezření, že v Pekingu musela fungovat nějaká hodně prosperující velkovýroba na figurky, které zdobí okraj každé střechy - ať jde o chrám jakéhokoliv náboženství.

Nádvoří Konfuciánského chrámu.

Ve srovnání s Lamaistickým areálem je zde ale mnohem větší klid, téměř ani noha. Chvíli posedíme a pak se líně procházíme celým areálem. Zabrádlí kolem jezírek jsou ověšeny tísici dřevěnými destičkami s červenými fáborky - pravděpodobně přání a modlitbičky věřících a přívrženců.

Konfuciův chrám - destičky s modlitbami

Po prohlídce se jdeme najíst do blízké vegetariánské restaurace. Jídlo je moc dobré, relativně levné a naše umění nakrmit se hůlkama se zvyšuje rychlým tempem. Akorát čínské vodové polévky moc nechápeme a nechutnají nám.

V pět večer máme sraz s holkama a s kamarádkou Šárkou, která v Pekingu studuje čínštinu, na metru Woudakou. Máme ještě trochu času a tak vystupujeme na stanici Guloudajie a jdeme si projít další hutongy. Před vestibulem metra nás pobaví sousoší znázorňující skupinku čínských dětí v kalhotách s prostřihnutým otvorem na zadku :) V reálu jsme si tohoto fenoménu všimli už první den v Pekingu. Šárka nám později už jen potvrzuje, že čínská batolata takhle opravdu chodí. Nemají plínky, jen prostřiženou díru na zadku, ať je teplo nebo zima. Není nám moc jasné jak přesně to v praxi funguje... a jak dítě zahlásí, že něco přijde... to jsme se nedověděli.

Pekingský styl dětského odívání.

Hledáme hutongy v okolí stanice Guloudajie, jediné co na jejich místě nacházíme, je nepřístupné ohrazení s trčícími jeřáby pozadí. Smutný osud potkal tento hutong. Nevzdáváme se a směřujeme více k jezeru Hou Hai, kolem něhož jsou ještě zbytky hutongů rozprostřeny.

Šárka nás večer bere do sushi restaurace, údajně nejlepší v Pekingu. Za cenu nepřesahující v přepočtu 60 Kč na osobu si výborně pošmakujeme na několika druzích sushi a zapíjíme čajem i velmi slušným pivem Beijing. U jídla probíráme prozatimní dojmy z Číny a Šárka se dělí o své bohaté zkušenosti. Jsou vážně tak pomalí a mnohdy i natvrdlí, jak nám častokrát připadá, nebo je prostě jen kulturní odlišnost tak velká, že nepochopí ani naši mimickou snahu o komunikaci? Je pravda, že během výletu jsme na pár vyložených blbců narazili, ale jinak těžko říct, a kdoví co si myslí oni o nás. (...prý jim ovšem připadáme krásní, protože máme velký nosy a dvě víčka a oni ke všemu evropskému/americkému hrozně vzhlíží, což potvrzuje fakt, že minimálně na polovině reklam a billboardů mají europoidní modelky a modely). Pěkně tu tedy můžeme vidět kulturní imperialismus západního střihu v praxi...

Po večeři, kterou jsme si ještě protáhli návštěvou nedalekého korejského bistra, se s Šárkou prozatím loučíme. Efka s Pájou s ní ještě jedou na čumendu do Olympijského města, my už zpátky na hostel.