Peking - den druhý (18.4.2011)

Druhý den vstáváme poměrně brzy a čeká nás doslova "palácový den". Vyrážíme metrem přes celé město až na jeho severozápadní okraj k Letnímu paláci. Ten si vystavěla čínská císařská rodina jako letní sídlo a místo k relaxaci a odpočinku. Dnes sem chodí relaxovat, cvičit, odpočívat a poznávat kulturní krásy tisíce Číňanů denně. A do toho další zahraniční turisté. Vstupné se platí téměř do všech čínských památek, parky, paláce a kláštery nevyjímaje. Lístek sem stojí 60 RMB.

Nejdříve se necháme GPSkou zavést ke kešce, která je schovaná na severním úpatí Longevity Hill (Pahorek Dlouhého života). Potkáváme u ní jiný český pár... což není až tak překvapivé. Číňané samotní asi geocachingu moc neholdují a tak je dost velká šance, že u kešky potkáte někoho z Evropy nebo USA. Nebo rovnou z ČR :)

Řeka, obtékající areál Letního paláce ze severu.

Procházíme se rozlehlým parkem a prolézáme chrámy, které nám přijdou do cesty. Podél severního břehu jezera Kunming (které bylo, mimochodem, také vytvořeno uměle a zemina použita k navršení Pahorku Dlouhého života) se táhne zastřešená promenáda - tzv. Dlouhá chodba, která je krásně zdobená, ale nerušenému obdivování poněkud brání davy Číňanů a pokřikujících obchodníků všude kolem.

Chvíli pozorujeme skupinu cvičících Číňanů a potom lezeme cestou necestou nahoru k dominantě vrcholku - Věži Buddhovy vůně... Máme štěstí na počasí a seshora se nám nabízí pěkný výhled na celé jezero, 17ti obloukový klenutý most a pekingské panorama v pozadí.

Hlavní dominanta Letního paláce - Věž Buddhovy vůně.

Kocháme se výhledem (vidět je opravdu parádně) na jezero, město i nedaleký Park vonných kopců, kam chceme zajet ještě poslední den před odletem. Čas vyrazit dolů k jezeru, jsme celkem rádi, že ten krpál už znovu nahoru lézt nemusíme. Na Martina přichází hlad a tak si objednává v domnění, že bude mít nudle, dostane však nějaké nedobré mořské řasy. Co naplat, hlad je hlad. Po východním břehu jezera se ubíráme dále k jižnímu východu.

Letní palác - pohled přes jezero Kunming.

Cestou míjíme zdejší svostné mosty, již zmiňovaný sedmnáctiobloukový a jedem na způsob mostu v Mostaru. Ten bysme tedy při náledí přecházet nechtěli. Areál končí, vyjdeme ven a rozhlížíme se po autobusové zastávce, z níž si chytneme spojení zpět na sever ke stanici metra. Zanedlouho do jednoho takového naskakujeme. Bohužel zastavuje po pár set metrech na další zastávce, která je konečná... Je poledne, vedro jako kráva, ale co, nezbývá než se vydat ještě pořádný kus po svých podél nevábně vyhlížející několikaproudé silnice. Před stanicí metra si Klárka za odměnu u pouličního prodejce kupuje vykrajovaný ananas, když si chce ovšem o kus dál u jiného vyfotit techniku krájení, se zlou se potáže. Konkurenční boj je holt tvrdý...

Sedmnáctiobloukový most, Summer Palace.

Poznat v Pekingu autobusovou zastávku není problém, problém je zjistit kudy autobus pojede. Autobusy, jak jsme již lehce naťukli dříve, jsou označené čísly, což je jediné, čeho jsme se mohli chytit. Některé spoje měly ještě latinkou přepsaný název první a konečné stanice. Všechny zastávky mezitím jsou ale psány pouze v čínštině. Jednotlivá jízda stojí 1 RMB a bankovka se hází do kasičky přímo před řidičem. Jednou jsme jeli i jiným typem spoje, kde peníze vybírala zřízenkyně sedící u zadních dveří. Jízdné bylo nějak odstupňováno podle ujeté vzdálenosti, ale když jí nerozumíte, dáte opět 1 RMB a nic se neděje..

Šárka a autobusová zastávka, ona si - narozdíl od nás - přečetla víc než číslo spoje..

Metrem nás opět čeká cesta na opačný konec města - k Chrámu nebes (Tian Tan, Temple of Heaven). Nejdřív musíme ulovit něco k snědku a zapadáme do bistra hned u výlezu z metra - anglické menu nemají, ale pod stropem visí několik obrázků. Taky zkoušíme metodu ukázat někomu, kdo už má jídlo na stole, do talíře a risknout, že to bude to, co si myslíme. Domluva je složitá, ale nakonec si všichni objednáme jídlo a kolu a brzo dostáváme chutný oběd (jídlo za 13 RMB). Obě metody se ukázaly jako životaschopné. U Martina definitivně vyprchává prvotní respekt a dostává přežírací mánii ve stylu "musím ochutnat co nejvíc" a "čím pálivější, tím lepší", naopak Klárka si počíná obezřetněji. Oba to raději jistíme slivovicí ve zvyšujících se dávkách, což je zde velmi prozřetelné.

Posíleni vyrážíme dál k Chrámu nebes. Pořád to máme ještě kus pěšky, zdá se nám, že jsme vystoupili o metro dál než jsme si podle naší mapy mysleli. Cestu si aspoň zpříjemňujeme procházkou několika málo hutongy, které tu ještě zbyly.

Původní zástavba pekingských hutongů s typickou strukturou.

Areál Chrámu nebes je vystavěn podle severo-jižní osy. My přicházíme z jihu a kupujeme si tzv. Through ticket (35 RMB), který nám umožní vstup do všech nádvoří a chrámů.

Tento areál sloužil, jak název napovídá, čínským císařům k uctívání nebe, země, k modlitbám za dobrou úrodu a potažmo za úspěšné období jejich vlády. Procházíme přes Kruhový oltář a přes četná nádvoří až k hlavní a nejznámější budově - Síni modliteb za dobrou úrodu. Tento třípatrový chrám mají na svědomí šikovní tesaři, jelikož na jeho stavbu prý nebyl použit ani jeden hřebík.

Chrám nebes - Síň modliteb za dobrou úrodu

Máme štěstí, že už se blíží zavírací hodina zpoplatněného areálu a kolem nejsnavnějšího chrámu se už nemusíme přetlačovat s davy turistů. Jen co se dokocháme, vyrážíme na průzkum okolního parku. Hlavním cílem jsou, jak jinak, opět kešky. Zatímco jednu hledáme neúspěšně, u druhé si naštěstí spravíme chuť.
Navečer je park plný sportujících a zpívajících Číňanů. Někteří provozují obojí zároveň. Potkáváme jednotlivce, kteří pověsí batoh/kabelku na větev a věnují se relaxačnímu a harmonizačnímu cvičení. Potkáváme i skupinky, které si kopou s obdobou okřídleného hakisáku, nebo pána, který stojí v loubí a zpívá árie.
Večer jsme zakončili objednáním lístků na vlak (po první zkušenosti s nádražím si už raději připlatíme provizi a lístky objednáváme přes hostelovou recepci) a chutnou večeří v bistru kousek od našeho hostelu.

Za prvních pár dnů v Pekingu už jsme Číňany, alespoň myslíme, docela prokoukli. Ono stačí se s nima třeba projet metrem. Člověk zjistí, že jsou to  "skulinkáři"... jakmile se někde uvolní prostor, už jsou tam (ovšem v metru platí, že to musí být blízko výstupních dveří, aby se jim náhodou nestalo, že by se s davem neprotlačili ven. Prostor u protějších dveří byl spolehlivě vždycky volnější a my jsme ho rádi využívali.
V dopravě zásadně neznají pravidlo, že nejdřív je potřeba nechat pasažéry vystoupit a potom až nastupovat. Někdy jsme museli použít opravdu ostré lokty, abychom se protlačili z metra ven. Taky se nemůže stát, aby v metru zůstalo nějaké sedadlo nevyužité. Když jsme nastupovali na začáteční stanici vlaku, byli jsme svědky sprintu a čínské obratnosti, jak rychle zabírali sedačky. Když jsme jednou s Martinem stáli nad sedícími lidmi a dva z nich se zvedli k výstupu, podívali jsme se na sebe  "Sedneme si?", než jsme se otočili zpátky, už tam seděli dva Číňani. V tomhle případě nesmíte v Číně dlouho přemýšlet, ale konat!!